Rabštejn nad Střelou: Perla skrytá v lesích

Na výpravu se vydávám z Plzně, směr sever. Po hodině vlak zastavuje ve staničce Žihle, tam spěšně přesedám do autobusu, je 9 hodin ráno. Uvnitř je skoro prázdno. Když se po chvíli autobus vnoří do lesů, vím, že cíl je již nablízku.

Pak se úzká silnička dá na strmý sestup k říčce Střele. Přejíždíme ji po starobylém gotickém kamenném mostě z roku 1340. Následuje strmé stoupání, tu a tam u cesty stavba. Konečně jsem v cíli. Vystupuji na zastávce rovnou pod kamennou věží, pozůstatkem hradu. Výprava začíná.

Zmíněná stavba je snad pozůstatkem hradu Sychrov, možná součástí opevnění hradu Rabštejn, o tom jsou dodnes spory. Tak i tak pamatuje ještě krále Karla IV.

Ale proč tu mluvíme o hradě, či rovnou o dvou? Učebnice dějepisu leccos napoví. Sídlu, jehož historie sahá nejméně do 13. století, udělil král Jan Lucemburský městský status díky konexím zdejšího majitele, Oldřicha Pluha. Město též těžilo ze strategické polohy na obchodní stezce z Prahy do Bavor, později dokonce vybíralo clo.

Hovoříme zde o jistém zlatém věku Rabštejna. V tomto období byl též zbudován hrad Rabštejn, jehož pozůstatky, válcová věž (možná obě) a zeď, jsou dodnes jeho nepřehlédnutelnou součástí.

Za vidění stojí i zdejší hřbitovy, především však ten židovský založený již v 17. století, který se nachází o něco níže, na skále nad řekou. Židovská komunita tu nikdy nebyla velká, tomu odpovídají i rozměry samotného hřbitova, přesto si však zachoval svoji klidnou atmosféru.

Po několika minutách chůze přicházím zpět do srdce Rabštejna. Na dohled odsud se nachází hned několik památek - již zmíněná zřícenina hradu Rabštejn, bývalý klášter karmelitánů, později servitů, společně s kostelem Panny Marie Sedmibolestné z roku 1767, opodál se skrývá barokní zámek Rabštejn z roku 1705.

Je to právě zde, kde člověk objeví zašlou slávu bývalého královského města, které si po dnešní časy neponechalo ani svoji suverenitu (obec je místní částí nedalekého Manětína), ani svoje obyvatelstvo (žije zde dnes jen něco málo přes 20 lidí).

Město během 19. století ztrácelo na důležitosti, zejména kvůli vzdálenosti od ostatních sídel a omezením souvisejících s nedostatkem prostoru - nacházíme se přeci na skále. Pomyslný hřebíček do rakve však Rabštejnu zasadila především druhá světová válka. Město nejdříve přišlo o obyvatelstvo české, jelikož oblast spadala do Sudet, po válce i o to německé.

Od té doby slouží Rabštejn především rekreaci, mimo pár restaurací a několik málo penzionů již zcela vymizely služby a s nimi i poslední zbytky městského charakteru.

Zámek je v současné době v soukromých rukou a mimo svatby je sem možné nahlédnout v rámci prohlídek, které však nejsou pořádány pravidelně, jak tomu je na jiných zámcích. Míjím tedy bránu areálu a ubírám se dál, směrem k řece. Po cestě míjím jen malou skupinku lidí, mimo ně není široko daleko ani živáčka. Silnička se v jednom místě dramaticky zužuje - přicházím do míst, kde dříve stávala městská brána. Na skalách jsou zde dobře patrné zbytky hradeb. K mému údivu je tu však mezi kamennými kolosy postaveno několik domků.

Po několika krocích narážím na další pamětihodnost. Rozcestník hlásá „Stavby lidové architektury.“ Cestu tu lemuje několik malebných domků, které, nerušeny novou zástavbou, dodávají místu charakteristickou atmosféru.

Netrvá to dlouho a po minutí loretánské kaple a smírčího kříže vcházím na kamenný most, jenž se klene nad meandrující říčkou. Nacházím se na samém kraji Rabštejna a s každým krokem se nechávám okouzlovat zdejším geniem loci. Překonávám most a dávám se doprava, na úzkou pěšinku, která mne zavede na poslední místo mé návštěvy - vyhlídku Hraběcí kříž.

Po chvíli chůze malebným údolíčkem měním modrou turistickou značku za zelenou a stoupám k vrcholu. Tam se mi naskytne krásný výhled na dominanty Rabštejna. Stojím a užívám si pohledu na tuto skrytou perličku, která si dodnes dokázala zachovat svůj šarm.

Tak končí moje návštěva Rabštejna - místa, které se může pyšnit titulem „nejmenší české historické město,“ místa, které mi učarovalo svoji malebností a klidnou atmosférou. Je snad i dobře, že je hůře dostupné - může se tak vyvarovat davům, což jistojistě potěší každého, kdo se rozhodne zažít zdejší kouzlo, nerušen a plně ponořen do zdejších krás.

Opouštím vyhlídku a ubírám se dolů ke Střele, dalším cílem je krásný Manětín, ale o tom zase někdy jindy…

Datum návštěvy: 19.8.2023

V článku byly použity vlastní fotografie.

Zdroje: wikipedia.org