Odporná zrůda ve službách komunistické diktatury - Stalinův muž na špinavou práci Lavrentij Berija

Každý diktátor potřebuje věrné pomocníky a přisluhovače, aby jeho režim hladce fungoval a aparát plnil jeho vůli. Hitler měl Himmlera, Goebbelse, Hesse a Bormana, Stalin měl kromě dalších hlavně Lavrentije Beriju, který řídil tajnou policii a politiku pracovních táborů, později i sovětský jaderný program.

Cesta na vrchol tohoto gruzínského pomahače, který se málem sám stal sovětským diktátorem, byla lemována zradou nejbližších a odhodlanou vůlí Beriji vyhovět Stalinovi ve všem ještě dříve, než jej to samotného napadne. Za jeho kariéru a vzestup do nejvyšších pozic sovětského režimu zaplatily miliony lidí svými životy. Po dosažení nejvyššího možného postu druhého muže Stalina byl Berija odpovědný za další miliony obětí, které zaplatily za Stalinovy paranoidní představy o zradě v kruhu nejbližších, nucené etnické přesuny a Berijovu touhu po upevnění moci a ambice.

Během bolševické revoluce měl být Berija sám popraven a pouze kvůli faktu, že popravčí neměli čas jej zabít a nechali jej naživu, bylo Berijovi umožněno vystoupat na vrchol.

Mladý Lavrentij ve svých 20 letech zažil bolševickou revoluci, kdy Rudá armáda 28. dubna 1920 obsadila hlavní město Azerbajdžánu Baku, kde Berija působil v roli úředníka pod vládou Mussavitů, kteří byli oponenty a protivníky bolševiků právě na území muslimského Ázerbajdžánu. Bolševici jej odsoudili k popravě, ale kvůli množství vězňů a časové tisni jej nezabili, nýbrž Beriju propustili s výstrahou a jmenovali místním úředníkem státní bezpečnosti a byl nad ním ustaven stranický dohled.

Smrti unikl o vlásek, což plánoval využít a kariérně stoupat stranickými funkcemi bolševického zřízení. V roce 1924 vedl represe proti gruzínskému národnímu povstání - revoluci proti nadvládě bolševiků - a stal se zástupcem ředitele gruzínské tajné policie.

První setkání se Stalinem jej utvrdilo v tom, že je možné se obratně vetřít do jeho přízně tím, že bude udávat přečiny jeho nejbližších spolupracovníků a tak si vybuduje důvěru spolehlivého a všehoschopného pomahače. Ideální příležitostí k vetření byla Stalinova cesta po Gruzii v roce 1931, kde pomocí intrik získal Berija úkol hlídat Stalinovu osobní bezpečnost. V dopise svému kolegovi Lazarovi Kaganoviči Stalin píše, „Berija udělal dobrý dojem, je skvělý organizátor a výkonný úředník strany“.

V následujících letech Berija neúprosně likviduje své nadřízené jednoho po druhém - Mamia Orakhelashviliho nebo Serga Ordzonikidzeho - a neúprosně stoupal hierarchií až na vrchol stranického aparátu Gruzie.

Během 30. let, kdy Stalin čistil komunistickou stranu od bývalých Leninových spolupracovníků a možných oponentů jeho vlády, jeho věrný sluha Berija v Gruzii prohlásil:

„Nechť naši nepřátele vědí, že kdokoli se pokusí vzedmout proti vůli národa, proti vůli komunistické strany Stalina a Lenina, bude bez milosti rozdrcen a zničen.“

V reakci bylo přes 550 činitelů strany a bezpočet dalších obyvatel popraveno včetně jejich rodin a dětí. Všichni se „přiznali“ ke kontrarevolucionářským tendencím a odporu proti vůli komunistické stran.

Berija píše v roce 1936 Stalinovi:

„Přes 200 odpůrců revoluce bylo zastřeleno a v nejbližších dnech dodám dalších 350 jmen kontrarevolucionářů, kteří budou popraveni.“

Po Berijově smrti bylo zjištěno, že množství vězňů mělo vypíchané oči a v důsledku bití rozdrcené ušní bubínky. Tito lidé se dle dobové dokumentace „přiznávali“ k množství zločinů, za které byli poté odsouzeni k smrti.

Díky svým zásluhám na Stalinových čistkách byl v roce 1938 Berija jmenován zástupcem ředitele NKVD a jeho nadřízený Nikolai Ježov jej pověřil novým úkolem - takzvanou Velkou čistkou. Při tomto pročištění obyvatel i funkcionářů komunistů bylo zavražděno přes milion lidí na území celého Sovětského svazu. Jak bylo Berijovým zvykem, zvládl svého nadřízeného během několika let na základě falešných důkazů zdiskreditovat a Ježov byl následně v roce 1940 popraven, jeho místo zaujal samozřejmě přávě Lavrentij Berija - stal jedním z nejmocnějších funkcionářů s aparátem tajné policie NKVD plně k dispozici.

Právě Lavrentij Berija byl odpovědný za vydání rozkazu k vraždám polských důstojníků a inteligence v Katyňském lese. Zemřelo jich přes 25 000 a odpovědný byl právě Berija. V čistkách a dohledu nad ideologickou čistotou funkcionářů pokračoval Berija i během druhé světové války. Za své zásluhy byl náležitě odměněn a sovětskými generály byl nenáviděn a důstojníci armády jím opovrhovali. Nemohli se jej však zbavit, jelikož se těšil Stalinově důvěře a stačilo jedno slovo, aby i je stihla smrt v doprovodu nelidského mučení.

V roce 1944, kdy bylo jasné, že německá armáda je v troskách a Sovětský svaz se blíží vítězství v druhé světové válce, pověřuje Stalin Beriju novým úkolem - ve zmatku války násilně přesunout etnické menšiny na sovětském území do střední Asie - dnešního Uzbekistánu a okolí. Co nejrychleji, tak aby Sověti unikli pozornosti mezinárodního společenství a vyřešili etnický „problém“ na svém území.

Tyto opomíjené zločiny genocidy na etnických menšinách vedly k milionům obětí, přesuny byly brutální a lidé často nemohli pobrat ani nejnutnější přislušenství a byli povozy a vlaky odsunuti do míst tisíce kilometrů vzdálených jejich domovům. Čistky se týkaly Kalmyků, Krymských tatarů, Baškirů, Pontských Řeků, Čečenců a Ingušů.

Miliony lidí byly na Berijův rozkaz přesunuty, zabity a množství žen bylo vojáky provádějícími rozkaz znásilněno. Z celkových 3,3 milionu přeouvaných obyvatel jich dle odhadů 1,5 milionu zemřelo na následky krutého zacházení a v důsledku vyčerpání - odpovědný za vykonání rozkazu byl právě Lavrentij Berija.

Obávaného šéfa sovětské tajné policie čekal po provedené genocidě další významný úkol, kterým se zapsal do dějin.

V roce 1945 pověřil Stalin svého věrného pomocníka úkolem nadmíru prestižním a důležitým - zřídit, vést a dokončit sovětský nukleární program, na jehož konci má být schopnost Sovětského svazu plně konkurovat USA v jaderném ostrašení a naopak USA překonat a vytvořit bombu, která bude naopak mocnější a předvede dominanci Sovětského svazu nad svými americkými rivaly.

Berija zakládá „Oddělení S“, které je odpovědné za úspěch jaderného programu. Posíleno o množství německých vědců, které sověti unesli a přesídlili na své území, je práce započata se za striktního dohledu všehoschopného ředitele tajné policie. První úspěch přichází v roce 1949 po testu plutoniové bomby „Josif 1“, pojmenované právě po Stalinovi. Berija slaví úspěch a opět prokazuje své manažerské dovednosti skrze teror, sledování a šikanu podřízených.

S upadajícím zdravím diktátora Stalina si ale Berija pomýšlí na pozici nejvyšší, už jej nebaví být dvojkou v pořadí a posluhovat stárnoucímu diktátorovi. Chce být sám mužem číslo 1, což se mu stane osudným.

Stalin 5. března 1953 umírá a Berija okamžitě započíná svůj plán na ovládnutí komunistické strany a v důsledku celého Sovětského svazu. Stalinova dcera Světlana si zapsala do svého deníku v den smrti následující slova, „Jeho hlas zněl v neskrývaném tónu trimfu, jak vycházel z komnat mého otce“, poznamenala k jeho neskrývané radosti, že je Stalin konečně po smrti a může přijít jeho chvíle.

Lavrentij Berija se toužil stát mužem číslo jedna, vystoupit ze Stalinova stínu a zcela otevřeně převzít otěže Sovětského svazu a odhalit své ambice veřejnosti.

V reakci na Stalinovu smrt propouští Berija přes milion politických vězňů a připravuje svou pozici pro převzetí vlády nad komunistickým aparátem. Protiúder protivníka Nikity Chruščeva je však pro Beriju smrtící. Ten jej obviňil ze spolupráce s britskou tajnou službou MI:5 a nechává jej zatknout, Berija se v beznaději obrací na své spolupracovníky s žádostí o ochranu, ti se od něj odvracejí - jeho zločiny byly příliš i na komunistické funkcionáře, kteří se jej raději ve zmatku kolem Stalinovy smrti zbavují.

Označen za „kapitalistického agenta“ je Berija bez soudu a obhajoby dne 23. prosince 1953 shledán vinným a následně popraven zastřelením ve stejný den, kdy byl vyřknut verdikt.

Skonal tak smrtí, která čekala množství jeho spolupracovníků a odpůrců během jeho kariéry nekompromisního aparátčíka komunistického zřízení. Fotografie Beriji jsou revidovány a vyretušovány tak, aby byl vymazán ze všech podkladů tvořících budoucí výklad sovětské historie.

Právě za dob působení Lavrentije Beriji v čele NKVD - sovětské tajné policie - vznikla legenda o černé sanitce, která jezdí městem a sbírá potulující se pocestné. V Berijově případě šlo o mladé ženy, které vozil na svou daču a následně po celé dny znásilňoval.

Případů byly desítky, zatímco Berijovi osobní strážci explicitně jmenovali moment, kdy unesl známou sovětskou herečku Taťánu Okuněvskou a následně jí znásilnil. Ta událost několikrát potvrdila a podrobně popsala interiér jeho dači.

Berija jí prý nabídl, že osvobodí její zadržené rodiče, kterým hrozila poprava, oddá-li se mu dobrovolně. Ta odmítla a následně byli rodiče Okuněvské popraveni. Tato událost jen dokresluje Berijovu opilost mocí, kdy měl k dispozici aparát a beztrestnost pro to, aby si vymohl cokoli a eliminoval kohokoli i na základě zfalšovaných důkazů, jak bylo jeho dlouholetým zvykem.

Příběh Lavrentije Beriji je o ambiciózním pomahači zločinného režimu, který měl na svědomí miliony mrtvých lidí a skrze intriky, vraždy a falešná udání vystoupal až na vrchol zločinného Stalinova režimu. Byl také schopným manažerem a technokratem, který zvládl řídit náročné projekty, to vše bylo ale zastíněno jeho nekompromisní brutalitou, skrze kterou upevňoval moc a eliminoval odpůrce, nevinné i své kolegy.

Režim vždy potřebuje oddané sluhy a falešně přitakávající stvůry, které se tetelí až diktátor konečně zemře, jen aby mohli vystoupat až na pozice nejvyšší. Takovými byli nacista Himmler pro Hitlera, bolševik Stalin ve službách Lenina i jeho všehoschopný pobočník v pozadí Lavrentij Berija, skutečná stvůra za oponou stalinismu.