Článek
Pamatujete si tu dobu, kdy jste vešla do místnosti a muži zapomínali, o čem mluví? Kdy se za vámi na ulici otočil i ten sloup s plakátem na cirkus? Tak s tím je konec, milé dámy. Vítejte v klubu neviditelných. Oficiálně jsme se dostaly do věku, kdy se v očích dvacetiletých prodavaček v drogerii měníme v průhlednou bytost, u které se očekává, že si přišla koupit maximálně vlnu na pletení a krém na křečové žíly.
Kouzlo zmizení v přímém přenosu
Je to fascinující sociální experiment. Jakmile oslavíte čtyřicítku (a nedejbože padesátku), svět vás začne vnímat jako součást městského mobiliáře. Jste jako lavička v parku nebo odpadkový koš. Všichni vědí, že tam jste, občas vás využijí, ale nikdo se na vás nedívá s obdivem. V barech si nás pletou s inventářem a na pracovních pohovorech s historickým exponátem.
Zatímco okolní svět nás ignoruje, doma je to přesně naopak. Tam jsme vidět až moc. Ale pozor – ne jako bytosti s vlastními sny a potřebami, ale jako multifunkční domácí spotřebič.
Máma jako informační služba a detektor ponožek
„Mami, kde mám nabíječku?“
„Zlato, co bude k večeři?“
„Kde mám ty modré fusakle?“
Doma nejsem Jana, Lucie nebo Petra. Jsem kombinace nonstop infolinky, centrálního skladu potravin a vrchní logistické spojky. Dokud všechno klape, lednice je plná a čisté prádlo se v komínkách samo teleportuje do skříní, nikdo si mě nevšimne. Jakmile ale na chvíli ‚vypnu‘ – třeba si chci v klidu přečíst knížku nebo se nedejbože na patnáct minut zamknout v koupelně – nastává v domácnosti celonárodní krize, hroutí se civilizace a všichni náhle zapomenou, jak se otevírá šuplík s příbory.
Jsme neviditelné pro muže na ulici, ale pro své děti a manžely jsme nezbytné jako kyslík. Jenže ten kyslík taky nikdo nepochválí, že se mu díky němu dneska obzvlášť dobře dýchá. Prostě se bere jako samozřejmost, dokud vám někdo neklekne na hrudník.
Proč je to vlastně naše největší výhra?
Ale víte co? Já jsem se rozhodla, že ta neviditelnost je vlastně boží. Protože když na vás nikdo nekouká a nikdo od vás nic nečeká (kromě těch rodinných příslušníků), můžete si konečně začít dělat, co chcete. Můžete si obléct ty nejbláznivější šaty, můžete si začít plnit sny, které jste odkládaly, a můžete se smát tak hlasitě, až se ty dvacetileté slečny u vedlejšího stolu leknou.
Často zapomínáme, že nejsme jen servis pro naše děti nebo doprovod pro naše muže. V magazínu Titulní stránka proto razím heslo, že by každá žena měla být hlavní hrdinkou svého vlastního příběhu, ne jen komparzem v životech těch druhých. Protože ta pravá jízda začíná právě teď, kdy už víme, kdo jsme a co chceme. A je nám úplně fuk, co si o tom myslí zbytek vesmíru.
Tak co, dámy? Jste dneska neviditelné, nebo pořádně svítíte?
