Článek
Znáte ten pocit, když vstupujete do školky s mírným chvěním, protože vaše dítě má rýmu – ne agresivní chřipku, ne horečku, ale prostě obyčejnou, jemnou a klasickou rýmu? To je ten moment, kdy odevzdáváte dítě a s obavou se díváte na učitelku, která přeměří pohledem nejen vaše dítě, ale i vás samé, jako byste právě přivedli malého roznášeče morové nákazy. O chvíli později si uvědomíte, že jiný rodič právě přivedl svého potomka s pořádným kašlem, od kterého by praskla i skla oken, a nikdo se ani nezastaví při jeho přijetí. Přemýšlíte – je to opravdu fér? Že by dvojí metr?
Tato situace je až překvapivě běžná a bohužel se dotýká mnoha rodičů. Rozhodování o tom, které dítě smí zůstat a které musí domů, bývá často velice subjektivní. A tady přichází na řadu otázka: Jak je možné, že jedno dítě může chodit i přes jasné známky nemoci, zatímco druhé zůstává doma kvůli slabé rýmě? Pojďme se ponořit do toho, proč tato dynamika existuje a co ji může způsobovat.
Subjektivní hodnocení učitelů
Učitelé a vychovatelé ve školkách mají často nelehkou úlohu, když musí rozpoznat, zda je dítě schopné zůstat v kolektivu, nebo je nutné, aby kvůli zdravotnímu stavu zůstalo doma. Problém spočívá v tom, že tito pracovníci nejsou lékaři; nemají speciální diagnostické schopnosti. Jejich rozhodování je tak založeno na zkušenostech, intuici a subjektivním hodnocení. Může se stát, že pro jednoho učitele je slabá rýma zanedbatelný problém, zatímco jiný ji považuje za potenciální riziko pro celý kolektiv. Tato nejednotná pravidla mohou způsobovat u rodičů frustraci, zejména když vidí, že jiné děti s vážnějšími symptomy zůstávají v kolektivu.
Psychologie „viditelné nemoci“
Kousek hádanky může spočívat i v tom, jak různé symptomy působí na naše smysly. Děti s výrazným kašlem nebo teplotou mohou vyvolávat okamžitou pozornost, zatímco dítě s mírným smrkáním je považováno za méně problémové. Ale co když to tak není? Jen proto, že rýma působí méně dramaticky na pohled, to neznamená, že je méně infekční nebo méně nepříjemná pro ostatní děti. Připomíná to situaci, kdy slyšíme hlasitou bouři venku, bojíme se jí, protože je hlučná a zjevná, ale o jemně kapající vodě z netěsného potrubí, která může způsobit mnohem více škod, nepřemýšlíme.
Tlaky společnosti a očekávání
Dvojí metr může být také výsledkem společenského tlaku a očekávání. Rodiče, kteří potřebují pracovat nebo nemají možnost zajistit si jinou péči, mohou být více tlačeni přivést dítě do školky, i když není zcela zdravé. Pokud učitelé tento tlak vnímají, mohou být shovívavější. Naopak rodiče, kteří se snaží respektovat pravidla a udržují své dítě doma i při sebemenší rýmě, se mohou cítit nefér trestáni za svůj ohleduplný přístup.
Jaký dopad má tento "dvojí metr"?
Děti, které jsou vraceny domů kvůli menším symptomům, mohou cítit nespravedlnost už v tak nízkém věku. Rodiče si pak kladou otázku, zda se zdraví a pohoda jejich dětí hodnotí jinak než u ostatních. Navíc opakovaným posíláním dětí domů kvůli drobnostem se narušuje nejen pracovní režim a život rodičů, ale především i rutina dítěte, což může vést ke zvýšené úzkosti nebo ztrátě důvěry v kolektiv.
Je čas na jednotnější pravidla?
Co by mohlo pomoci tuto situaci zlepšit? Jednou z možností je zavést jasnější a transparentnější kritéria pro nemocnost. Pokud by například školky vyžadovaly posouzení zdravotního stavu lékařem v případě jakékoli nemoci, mohly by se vyhnout subjektivním rozhodnutím. Dalším řešením by mohlo být rozšíření osvěty mezi rodiči o tom, kdy je skutečně vhodné dítě do školky přivést a kdy ne.
Na závěr je důležité zdůraznit, že zdraví a pohoda dětí by měly být vždy na prvním místě. Ale stejně důležité je i vytvářet spravedlivé prostředí, ve kterém se každý rodič cítí respektován a jeho dítě si může užívat školkové radovánky, aniž by bylo diskriminováno na základě subjektivního hodnocení. Protože nakonec, všichni chceme pro naše děti to nejlepší – a spravedlnost by měla být základem každého rozhodnutí.
