Článek
Neurazí, nenadchne. Dvě slova, která bych bohužel mohl napsat pod značnou část současné české filmové produkce. Přitom Ondřej Hudeček rozhodně neměl v rukou špatný materiál.
Hlavním hrdinou je drobný zlodějíček Lupyn v podání Matyáše Řezníčka. Po návratu z vězení se ocitá v rodném moravském městečku, kde se snaží začít znovu. Jenže staré dluhy, pochybní kamarádi a místní poměry mu příliš nepomáhají. Do toho přichází covid a s ním svět, v němž se dosavadní pravidla začínají rozpadat.
To všechno nabízí ohromný prostor pro filmové vyprávění. Jenže já měl po celou dobu problém rozpoznat, jaký film vlastně Hudeček zamýšlel natočit.
Poberta se podle mě pohybuje na velmi tenké hranici mezi vesnickou komedií o partě životních outsiderů a sociálním dramatem. Místy mi připomínal Poupata Zdeňka Jiráského. A to je docela paradox, protože Poupata rozhodně nepatří mezi moje oblíbené filmy. Přesto jsou v zachycení prostředí, mezilidských vztahů a bezvýchodnosti některých životních situací úplně jinde.
Hudeček má zajímavé postavy, prostředí i dobu, která přímo vybízí k satirickému pohledu na společnost. Jenže jako by se nedokázal rozhodnout, zda chce diváka především pobavit, nebo mu ukázat něco podstatnějšího.
Samotné prolínání žánrů mi nevadí. Naopak. Jen musí fungovat jako celek. A tady jsem měl pocit, že se jednotlivé roviny spíš přetahují o pozornost.
Kdybych měl jmenovat jediný důvod, proč si Pobertu někdy pustit znovu, odpověď by byla jednoduchá. Lukáš Příkazký. Patří k hercům, kteří dokážou být naprosto přirození, aniž by potřebovali velká gesta nebo výrazné herecké exhibice. V Pobertovi mu věřím prakticky všechno. Jeho postava do moravského prostředí zapadá tak samozřejmě, že člověk nemá potřebu přemýšlet, jestli se herec snaží něco předstírat. A právě tady se dostávám k jednomu z problémů filmu. K obsazení.
Václav Neužil a Stanislav Majer jsou bezpochyby výborní herci. O tom se přít nechci. Jen si nejsem jistý, zda je Poberta skutečně potřeboval.
Hudeček zasadil svůj příběh do moravského maloměsta a věnoval pozornost místnímu prostředí i nářečí. Proč tedy nesáhnout důsledněji po hercích, kteří mají k podobnému prostředí přirozeně blízko?
Napadají mě třeba Josef Kaluža a Přemysl Bureš, dva herci spojení s ostravskou divadelní scénou. Dokážu si představit, že by role svěřené Neužilovi a Majerovi zvládli přinejmenším stejně přesvědčivě. Možná by celému filmu dodali ještě větší autenticitu. Nejde o to, odkud herec pochází. Jde o uvěřitelnost. A také o odvahu nesázet pokaždé na známá jména.
Za spíše scenáristický než castingový renonc považuji obsazení Evy Vrbkové do role matky hlavního hrdiny.
Eva Vrbková je herečka, která se dokáže skvěle trefit do typu postav, jež ztvárňuje. Není náhodou, že se opakovaně objevovala ve filmech Roberta Sedláčka. Právě v jeho tvorbě na mě vždy působila mimořádně uvěřitelně.
Ale jako Lupynova matka ztrácí na uvěřitelnosti. Proč? Eva Vrbková se narodila v roce 1975, Matyáš Řezníček v roce 1991. Dělí je pouhých šestnáct let. Jistě, i šestnáctiletá dívka se může stát matkou. Jenže při pohledu na tyhle dva jsem měl neodbytný pocit, že sleduji spíš starší sestru s mladším bratrem než matku se synem. A to není výtka vůči herectví Evy Vrbkové. To je výtka vůči autorům.
Jestli si ještě někdo zaslouží více pozornosti, pak je to Milan Mikulčík. Slovenský herec, který v Pobertovi ztvárňuje majitele pivovaru. Pro mě jedna z nejzajímavějších osobností celého obsazení.
Už dlouho si říkám, že by si zasloužil výraznější filmovou roli. Takovou, která by mu dala prostor ukázat všechno, co v něm je.
Pamatuji si ho z Kawasakiho růže Jana Hřebejka, ze seriálu Rédl i z úplně prvního dílu Specialistů. A především z Krutých radostí Juraje Nvoty z roku 2002. To je film, díky kterému pro mě zůstává nezapomenutelným.
Mikulčík má zvláštní schopnost upoutat pozornost, aniž by se o ni okázale hlásil. Jeho herectví působí civilně, přitom v sobě dokáže nést napětí i vnitřní neklid. A když ho vidím v Pobertovi, znovu mě napadá, kolik zajímavých herců máme na dosah, zatímco velké role často putují stále ke stejným jménům.
Poberta mě nakonec utvrdil v jednom. Naše kinematografie produkuje příliš mnoho filmů, které sice nejsou vyloženě špatné, ale zároveň v nich není nic, co by mě přimělo se k nim vracet. Filmů, které člověk zhlédne, odškrtne a za pár týdnů si sotva vzpomene, o čem vlastně byly. A Poberta je pro mě právě takovým případem.
Ondřej Hudeček prokázal, že má nápady, cit pro prostředí a schopnost pracovat s herci. O to víc mě mrzí, že z toho všeho podle mě nevytěžil podstatně víc.
