Hlavní obsah

Mistryně. Čekal jsem zklamání. Přišlo nebývale milé překvapení

Foto: ChatGPT

Mistryně je vztahový příběh úspěšné lékařky, která se dočká svého snu. Má se stát matkou.

Bohdan Karásek mě Mistryní pořádně překvapil. Marie Švestková je za mě hereckým objevem roku. Jiří Havelka dodal bijáku patřičný drive. Z nenápadného vztahového příběhu se postupně stává jeden z nejsilnějších českých filmových zážitků letošního roku.

Článek

Jsou filmy, od kterých člověk předem příliš neočekává. Ne proto, že by jim nevěřil, ale protože má pocit, že podobných příběhů už viděl dost. Nebo proto, že ho jejich režisér předchozí tvorbou až tak nenadchnul.

A pak usednete ke sledování Mistryně a vidíte něco, co všechny zmíněné předsudky pěkně rozmetá.

Kdo mě zná nebo pravidelně čte mé filmové příběhy, ví, že jestli mě nějaký typ filmu dokáže spolehlivě otrávit, pak jsou to ty o ženách, které moc nevědí, co samy se sebou. Vztahová nejistota, nerozhodnost, nekonečné hledání sebe sama. Pokud se takový příběh nepovede, dokáže mě pořádně otrávit. A na první pohled by se mohlo zdát, že Mistryně bude přesně takovým filmem. Jenže není!

Už film Karel, já a ty dal tušit, že Bohdan Karásek bude dalším z režisérů, se kterými bude nutné počítat. I když je třeba přiznat, že jeho předchozí film stál a padal s výkonem Jenovéfy Bokové. Ale to, co Karásek vytvořil v Mistryni, mě usadilo, jak se lidově říká, na zadek.

Karáskovo vyprávění příběhu úspěšné lékařky Moniky, která ve věku, kdy už to nečeká, otěhotní a plní si tak svůj mateřský sen, se zpočátku nikam nežene. Seznamuje nás s hlavní postavou, nechává nás pozorovat její každodennost, vztahy a drobné nejistoty.

Film se nerozbíhá proto, aby diváka okamžitě ohromil. Potřebuje nejprve vytvořit prostor, ve kterém pozdější události dostanou svou váhu. A právě v tuto chvíli se objevuje postava Petra v podání Jiřího Havelky.

Film rázem nabývá na obrátkách. Jako by Karásek sešlápl plynový pedál až k podlaze. Dialogy najednou dostávají úplně jiné tempo. Jsou svižnější, otevřenější, místy až odzbrojující. Všechno, co se dosud odehrávalo někde pod povrchem, začíná vyplouvat na světlo.

A přesto Karásek neztrácí kontrolu. Ví, kdy přidat, kdy nechat postavy mluvit a kdy naopak ubrat. Po nejsilnějších okamžicích přichází pozvolný dojezd, který celému příběhu dovolí přirozeně doznívat.

Právě takto vystavěný příběh spolu s hereckými výkony dělá z Mistryně biják, který se vnímavému divákovi na dlouhou dobu zaryje pod kůži.

Jestliže Karel, já a ty stál a padal s výkonem ostřílené filmové herečky, pak je Mistryně jeho pravým opakem. Bylo by nefér tvrdit, že stojí a padá se jménem Jiřího Havelky. Opak je pravdou. Nestojí a nepadá s žádným jediným jménem. Všichni představitelé hlavních rolí totiž tvoří sehraný tým. Zkušení Jiří Havelka a Taťjana Medvecká nemají potřebu převyšovat divákům méně známé tváře Lukáše Bouzka a především Marie Švestkové.

Marie Švestková mě totiž naprosto nadchla. Na začátku je její postava zdánlivě jednou z mnoha obyčejných žen. Člověk by ji mohl potkat na ulici, v práci, v kavárně. Má své starosti, tajemství, pochybnosti a emoce, které si nechává pro sebe. Nic okázalého. Žádná snaha okamžitě na sebe strhnout pozornost. A přesto už v těchto chvílích Švestková svou postavu pečlivě buduje.

S příchodem Jiřího Havelky jako by však začala před očima diváka rozkvétat. Najednou z ní vystupují všechny vnitřní rozpory, protichůdné pocity a charakterové odstíny, které v sobě celou dobu nosila. To, co bylo dosud skryté, dostává konkrétní podobu.

A Švestková je v těchto proměnách famózní. Dokáže být lehká, přirozená, vzápětí dramatická a zranitelná. Umí dát své postavě nejistotu, aniž by z ní udělala bezradnou ženu. Dokáže ukázat její rozpory, aniž by ji proměnila v nesnesitelnou hrdinku, která se jen utápí ve vlastních problémech. Právě to je pro mě největší síla jejího výkonu.

Její Monika má mnoho vrstev. A Švestková dokáže každou z nich postupně odkrývat tak, že jí věřím. Marie Švestková se tím pro mě stává letošním hereckým objevem.

Přiznám se k něčemu, co možná někoho překvapí. Jiřího Havelku mám jako herce čím dál raději než jako režiséra. A Mistryně mě v tomhle pocitu jen utvrdila.

Právě s ním dostávají dialogy nový náboj. Havelka dokáže být bezprostřední, místy až odzbrojující, ale pod touhle lehkostí je cítit mnohem víc. Jeho Petr není jen postavou, která přichází rozhýbat děj. Je člověkem, jehož přítomnost nutí ostatní odkrývat to, co by možná raději nechali skryté.

A v tom vidím největší sílu Havelkova výkonu. Nesnaží se být za každou cenu středem pozornosti. Přesto se jím v určitých okamžicích zcela přirozeně stává. Dokáže převzít iniciativu, změnit atmosféru scény a vzápětí dát prostor svému hereckému protějšku.

Jeho herectví vytváří prostor, ve kterém může naplno vyniknout i Marie Švestková. Jejich společné scény mají zvláštní energii.

Chvílemi jsou lehké a téměř hravé, vzápětí se v nich objeví napětí, nejistota nebo emoce, které už není možné schovat za úsměv či dobře zvolenou větu.

A právě díky Švestkové a Havelkovi se Mistryně dostává za hranice obyčejného vztahového dramatu.

Vedle ústřední dvojice nechci zapomenout ani na Taťjanu Medveckou. Je to herečka, u které mě už dávno nepřekvapuje, že dokáže i menšímu prostoru dodat výraznou váhu. A v Mistryni je její přítomnost dalším z důvodů, proč herecká stránka filmu funguje tak přesvědčivě.

Nejde přitom o soutěž, kdo si pro sebe ukradne více scén. Právě naopak. Karásek dokázal sestavit hereckou kombinaci, v níž jednotlivé výkony přirozeně podporují celek. A to se v českém filmu nepovede zdaleka pokaždé.

Abych jenom nechválil. Mám vůči filmu i jednu výraznou výhradu. Vlastně to ani není výhrada. Je to prostě jen potřeba dostat odpověď na jednu otázku. Proč se ten film vlastně jmenuje Mistryně?

Přemýšlel jsem o tom během sledování. A přemýšlím o tom i teď. Nabízí se možnost, že název pracuje s určitou ironií.

Člověk může být úspěšný ve své profesi, může působit sebejistě a mít zdánlivě všechno pod kontrolou, ale ve vlastním životě přesto tápat.

Možná je právě v tom skrytý význam názvu. Jenže já si nejsem jistý. A nechci předstírat, že jsem v Karáskově filmu našel jednoznačnou odpověď, když jsem ji nenašel.

Dokonce mě napadá, jestli není tahle nejednoznačnost záměrná. Jestli režisér nechce nechat diváka, aby si význam názvu hledal sám. Nevím. A právě proto se k té otázce stále vracím.

Když si dnes promítnu všechny české filmy, které jsem v roce 2026 zatím viděl, Mistryně pro mě představuje jednoznačně největší překvapení. Neříkám, že je automaticky nejlepším filmem roku. Na takový soud je ještě čas.

Co mohu s jistotou říct, je, že Bohdan Karásek udělal od filmu Karel, já a ty velký režijní krok dopředu. Na Mistryni budu vzpomínat jako na film, který mi dal víc, než jsem od něho čekal. A to není zrovna málo.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz