Hlavní obsah

Vlasta Chramostová – 100: Tři životy jedné herečky a jeden poslední záběr

Foto: wikipedia.org / CC BY-SA 4.0

Vlasta Chramostová - 100 let

Sto let od narození herečky, kterou jsem nejprve znal jako symbol vzdoru proti komunistickému režimu. Teprve později jsem poznal její mimořádné herectví. A dodnes si myslím, že jí český film zůstal něco dlužen.

Článek

„Neboj, stejně je to tvůj poslední záběr.“ Věta, která měla Vlastu Chramostovou uklidnit při natáčení Spalovače mrtvol. Ve scéně, v níž její filmový manžel Rudolf Hrušínský svou ženu oběsí, měla herečka pochopitelné obavy. A její životní partner, kameraman Stanislav Milota, si neodpustil poněkud černý humor.

Jenže ani on, ani režisér Juraj Herz tehdy netušili, jak děsivě prorocká jeho poznámka bude. Vlasta Chramostová se před kameru celovečerního hraného filmu vrátila až po třiceti letech.

Dnes, 17. listopadu 2026, by oslavila sté narozeniny. A já si při té příležitosti uvědomuji, že její jméno mě provázelo mnohem déle než její filmy.

První život: Herečka, kterou jsem poznal až po revoluci

Vlastu Chramostovou jsem osobně nikdy nepotkal. V dětství jsem její jméno slýchal především z vysílání Rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky. Vnímal jsem ji jako jednu z výrazných osobností vzdoru proti komunistickému režimu.

O tom, jaká byla herečka, jsem se ale začal pořádně přesvědčovat až po listopadu 1989. A myslím, že podobně na tom byla velká část mé generace. Z jejího prvního hereckého života mi v paměti zůstaly především dva filmy. Bílá paní a Spalovač mrtvol.

V satirické komedii Bílá paní (1965) Zdeňka Podskalského ztvárnila Anežku Pupencovou, manželku kastelána, kterého hrál Vlastimil Brodský. Dokázala v ní spojit vážnost s pořádnou dávkou sarkasmu. A právě odtud pochází hláška, kterou jsem si přenesl i do vlastního života: „Kuš s tou pravdou, drž hubu a plav.“

Ta věta je sama o sobě výstižná. Ještě zajímavější je však její pozdější pokračování. Chramostová vzpomínala, že jí lidé připomínali, jak se svou vlastní filmovou radou neřídila. A ona jim s typickou sebeironií odpovídala, že právě proto dvacet let neplavala. Jak přesně dokáže jedna filmová replika vystihnout skutečný lidský osud!

Ve Spalovači mrtvol (1968) Juraje Herze předvedla úplně jinou podobu svého herectví. Její Lakmé, manželka Karla Kopfrkingla v podání Rudolfa Hrušínského, je tichou, oddanou ženou, která se postupně stává obětí manželovy zrůdné proměny.

A právě tady se vracíme k onomu poslednímu záběru. Když Chramostová po letech vyprávěla o natáčení scény oběšení, připomněla Milotovu poznámku, kterou tehdy nikdo nemohl chápat jinak než jako černý humor. Po Spalovači mrtvol se však její kariéra v celovečerním hraném filmu skutečně na dlouhá léta zastavila.

Přesto bychom se dopustili velkého zjednodušení, kdybychom její první život líčili pouze jako příběh vynikající herečky, kterou později umlčel režim.

Chramostová byla členkou komunistické strany. A v letech 1957 až 1964 byla evidována jako spolupracovnice Státní bezpečnosti. Sama tuto kapitolu později přiznala a otevřeně o ní psala ve svých pamětech. Nevymlouvala se pouze na okolnosti. Mluvila také o vlastní ješitnosti, ambicích a touze po snazším životě. Není to příjemná součást jejího příběhu. Ale patří k němu.

A možná právě proto jsou její další životní rozhodnutí tak zajímavá. Protože je nečinil člověk bez minulosti a bez vlastních selhání.

Druhý život: Herečka, která odmítla mlčet

Srpen 1968 změnil mnohé. Také život Vlasty Chramostové. Společně se Stanislavem Milotou se zapojila do dokumentování okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vystoupila z komunistické strany a odmítla odvolat své postoje.

Následoval zákaz veřejného vystupování. Pro herečku, která byla zvyklá na divadelní jeviště a filmové kamery, to musela být mimořádně tvrdá rána. Jenže Chramostová se divadla nevzdala.

Ve vlastním bytě pořádala představení pro pozvané diváky. Její bytové divadlo se stalo jedním ze symbolů nezávislé kultury v normalizačním Československu.

Později patřila k prvním signatářům Charty 77. A ještě v roce 1989 čelila represím kvůli svému postoji k Palachovu týdnu.

Právě tento druhý život je důvodem, proč jsem její jméno jako dítě slýchal ze zahraničního rozhlasu. A je v tom zvláštní paradox. Zatímco režim se snažil herečku vymazat z veřejného prostoru, její jméno získávalo význam, který dávno přesahoval film a divadlo.

Třetí život: Návrat před kameru

Sametová revoluce vrátila Vlastě Chramostové možnost veřejně vystupovat. Vrátila se na divadelní jeviště, stala se členkou Národního divadla a znovu začala hrát.

Jenže český hraný celovečerní film si na ni vzpomněl až v roce 1998. A právě tady začíná část jejího příběhu, která patří do našich (Ne)rozmarných let českého filmu.

Ve filmu Je třeba zabít Sekala (1998) Vladimíra Michálka ztvárnila Sekalovu matku. A pro mě je to její nejsilnější polistopadový filmový výkon.

Na Chramostové mě vždy fascinovala dramatičnost, kterou jako by měla vepsanou přímo do tváře. Nepotřebovala velká gesta. Stačil pohled, výraz, několik slov. A člověk jí věřil. Právě v Je třeba zabít Sekala se tato vlastnost projevila naplno. Jsem přesvědčený, že bez jejího osobitého výrazu by postava Sekalovy matky nebyla ani zdaleka tak sakramentsky uvěřitelná.

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) ji za tuto roli nominovala na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Cenu ku mé nelibosti nezískala. Kdybych měl v roce 1998 možnost hlasovat o Českém lvu, dal bych jí první místo.

Hned následující rok se Vlasta Chramostová objevila ve snímku Jaroslava Brabce Kuře melancholik (1999). Ztvárnila v něm hospodyni Pepinu. Tvrdou, nepříjemnou ženu, jejíž chování výrazně ovlivňuje osud malého chlapce.

A znovu dokázala něco, co považuji za znak skutečně velkého herectví. I ve vedlejší roli na sebe strhla pozornost. Dokonce natolik, že podle mého názoru zastínila i Karla Rodena. Také za Kuře melancholik získala nominaci na Českého lva. A také tentokrát zůstalo jen u ní.

Nerad, ale musím přiznat, že ani u mě by to nevyhrála. Mojí tehdejší favoritkou na vítězství by byla Emília Vášáryová za Pelíšky.

Při natáčení vzniklo zajímavé umělecké pouto mezi Chramostovou a režisérem Brabcem. Byl to on, kdo pro ni přichystal ještě jednu výraznou hereckou příležitost. Tentokrát televizní.

V televizním filmu P. F. 77 (2003) obsadil Jaroslav Brabec Chramostovou do role profesorky Ludmily Damiánové. Příběh se odehrává v době vzniku Charty 77 a podpisových akcí kolem Anticharty. Hrdinka stojí před rozhodnutím, zda ustoupit politickému tlaku. A tady se filmová fikce pozoruhodně setkává se skutečným životem.

Vlasta Chramostová byla jednou z prvních signatářek Charty 77. Ve filmu však hrála ženu, která Antichartu podepíše. To je herecká příležitost, jaká se nenabízí každý den. A také důkaz mimořádného režisérského instinktu Jaroslava Brabce.

Za P. F. 77 získala Vlasta Chramostová v roce 2004 televizní cenu Elsa za nejlepší ženský herecký výkon. Dnes už téměř zapomenuté Elsy byly televizní obdobou Českých lvů. A udělovala je stejná ČFTA, která Chramostovou za Je třeba zabít Sekala a Kuře melancholik na Českého lva sice nominovala, ale ani jednou jí ho neudělila.

Třetí nominaci na Českého lva získala Vlasta Chramostová za Odcházení (2011) Václava Havla. Přiznávám, že můj vztah k tomuto filmu prošel zvláštním vývojem.

Bohužel nejsem schopen objektivně posoudit, do jaké míry byla nominace oprávněná. Vzhledem k mému komplikovanému vztahu k Odcházení si vůbec nedokážu vybavit Chramostové výkon. Nechci, aby to vyznělo, že filmovým počinem Václava Havla opovrhuji. To v žádném případě. Jen mi z něj v hlavě utkvěly jiné herecké výkony.

Vlasta Chramostová se po třicetileté přestávce vrátila do českého hraného celovečerního filmu. Za tři snímky získala nominaci na Českého lva. Ani jednu neproměnila. Samozřejmě, nominace jsou oceněním samy o sobě. Přesto se nemohu zbavit pocitu, že česká filmová akademie vůči ní zůstala něco dlužna. Nejvíc mě mrzí, že jí nikdy neudělila Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii.

Herecká asociace její význam pro české divadlo ocenila. Za rok 2007 získala Zvláštní cenu kolegia Cen Thálie za přínos českému divadelnímu umění.

A proč český film takové gesto nikdy neudělal, o tom se dnes můžeme jen dohadovat. Přitom mluvíme o herečce, která dokázala být stejně přesvědčivá v sarkastické komedii, psychologickém dramatu i příběhu o morálních dilematech české společnosti.

Tři životy jedné herečky nebyly výplodem mé kreativity. Vlasta Chramostová sama svůj život na tři oddělené etapy dělila. Dělila jej na život před srpnem 1968, život v normalizaci a život po listopadu 1989.

Mně se při jejím stém výročí narození všechny tři spojují v jediný obraz. V ženu, jejíž jméno jsem jako dítě slýchal ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. V herečku, kterou jsem později objevoval prostřednictvím Bílé paní a Spalovače mrtvol. A nakonec v mimořádnou osobnost, která mě dokázala přesvědčit svým herectvím v Sekalovi a Kuřeti melancholik.

Nežila bez chyb. Sama některé přiznala. A za svá pozdější rozhodnutí zaplatila vysokou cenu. Ale možná právě proto na mě její životní příběh působí tak silně.

A když si dnes znovu vybavím Milotovu větu ze Spalovače mrtvol, napadá mě, jak zvláštně se někdy dokáže filmový příběh protnout se skutečným životem. Měl to být jen poslední záběr jednoho filmu. Stal se posledním záběrem na třicet let.

A přece se Vlasta Chramostová vrátila. Nejen před kameru. Ale i do povědomí diváků, kteří její herectví do té doby znali především z vyprávění. A to je příběh, který si zaslouží připomínat.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz