Článek
Jenže jeho filmografie nabízí mnohem zajímavější příběh. Příběh režiséra, který dokázal natočit mimořádně působivé sportovní drama, historickou romanci i lidovou komedii. A také několik filmů, na které by možná bylo lepší zapomenout.
Když se řekne Jaroslav Soukup, většině diváků se pravděpodobně vybaví Lukáš Vaculík, Sagvan Tofi, Rudolf Hrušínský nejmladší nebo Ladislav Potměšil v policejní uniformě. Není divu. Soukup dokázal během osmdesátých a devadesátých let natočit filmy, které se staly součástí české divácké paměti.
V (Ne)rozmarných letech českého filmu se primárně věnuji snímkům natočeným po roce 1993. Jenže v případě Jaroslava Soukupa musím udělat výjimku. Bez ní by totiž jeho příběh nebyl úplný. A hlavně bychom přišli o filmy, které podle mě patří k tomu nejlepšímu, co kdy natočil.
Vraťme se proto do roku 1986. A začněme v boxerském ringu. Jaroslav Soukup tehdy natáčí Pěsti ve tmě, sportovní drama odehrávající se v předválečném Československu.
Hlavním hrdinou je boxer Vilda Jakub, jehož osud je volně inspirován skutečným československým boxerem Vildou Jakšem. V hlavní roli Marek Vašut. Proti němu Josef Nedorost jako německý boxer Schaller. A kolem nich příběh, v němž sportovní soupeření přerůstá v mnohem závažnější střet.
Soukup tady dokázal něco, co se mu v pozdější tvorbě už ne vždy dařilo. Vystavět silné drama, dát prostor hercům a přitom neztratit diváckou přitažlivost.
Pěsti ve tmě nepovažuji pouze za jeden z jeho nejlepších filmů. Pro mě jsou důkazem, že Soukup měl schopnosti, které dalece přesahovaly svět nenáročných komedií.
O tři roky později vznikají Divoká srdce. Dvě povídky, dva odlišné příběhy. Jeden inspirovaný Alexandrem Sergejevičem Puškinem, druhý se vrací k legendárnímu svůdníkovi Casanovovi. Před kamerou Jiří Bartoška, Marek Vašut, Lukáš Vaculík nebo Boris Rösner.
Divoká srdce nám připomínají, že Soukup nebyl režisérem jediného žánru. Dokázal pracovat s historickým prostředím, romantikou, dramatickým konfliktem i hereckými osobnostmi. A dokázal se pohybovat mezi světem divácky atraktivního filmu a ambicióznější tvorbou.
Jaroslav Soukup měl ještě jednu pozoruhodnou schopnost. Uměl natočit pokračování, které podle mého názoru překonalo první film. A hned dvakrát.
Discopříběh z roku 1987 patří k symbolům své doby. Hudba Michala Davida, Rudolf Hrušínský nejmladší, teenagerské lásky a problémy. Biják přesně o tom, co chtěli na plátnech kin vidět tehdejší mladí.
Jenže Discopříběh 2 z roku 1991 mám raději. Postavy už nejsou jen bezstarostnými teenagery a jejich životy dostávají další rozměr. Film si přitom zachovává humor i hudební atmosféru svého předchůdce.
Podobně to mám s Kamarádem do deště. První film z roku 1988 byl divácky přitažlivou kombinací komedie a kriminálního příběhu. Lukáš Vaculík a Sagvan Tofi byli dvojicí, která fungovala.
Ale Kamarád do deště II – Příběh z Brooklynu z roku 1992 považuji za ještě povedenější. Má svižnější tempo, výraznější komediální situace. A hlavně dokázal, že ani v „nových časech“ Vaculík s Tofim neztratili nic ze svého flow, které mezi nimi vždy bylo.
A pak je tu major Maisner. Píše se rok 1995 a na plátna kin „triumfálně“ vstupuje Byl jednou jeden polda. Ladislav Potměšil jako major Maisner, Simona Krainová, Rudolf Hrušínský nejmladší a humor, který se rozhodně nesnažil získat uznání filmových kritiků.
Polda byl zkrátka lidovou komedií. Místy přehnanou, místy absurdní a často postavenou na jednoduchých vtipech.
Neznamená to, že bych „poldovskou sérii“ stavěl na úroveň Pěstí ve tmě. To ne! Ale dokážu ocenit film, který ví, pro koho vzniká a co chce svému publiku nabídnout.
Soukup natočil tři Poldy. S každým dalším dílem sice kvalita humoru klesala níž a níž, ale na rozdíl od některých jiných režisérů, kteří v (Ne)rozmarných letech českého filmu přišli s vlastní filmovou sérií, dokážu Soukupovi její postupný kvalitativní úpadek odpustit.
Proč? Protože i nenáročná komedie má v kinematografii své místo. A protože režisérova schopnost pobavit diváky není sama o sobě žádným uměleckým proviněním.
Ale co už mu odpustit nemohu, je Jak ukrást Dagmaru, kterou natočil v roce 2001. Zatímco u Poldy dokážu přijmout jeho jednoduchost a místy až absurdní humor, u Dagmary marně hledám, co by se dalo Soukupovi odpustit. Měla to být komedie v „poldovském“ stylu. Ale zbyl z toho jen soubor nepříliš povedených komediálních situací, kterým schází přesvědčivý příběh i skutečně fungující humor.
V mých očích se Jaroslav Soukup vykoupil až seriálem Policie Modrava. Ten se stal hned na začátku natolik populárním, že se nakonec dočkal čtyř sérií.
Šumavská krajina, jednoduché kriminální příběhy, známí herci a atmosféra, která mnoha divákům připomínala tradiční české televizní detektivky. Kritici mohli mít výhrady k předvídatelnosti zápletek nebo způsobu vyprávění. Ale co už. Diváci Modravu milovali.
A to je důkaz toho, že Soukup svému publiku rozuměl. Vždy věděl, co a pro koho točí.
A možná právě v tom tkví tajemství jeho dlouhé kariéry. Dokázal natočit film, který si zaslouží respekt pro své umělecké kvality, stejně jako komedii, kterou si diváci pustí jen proto, aby se pobavili.
Jaroslav Soukup totiž nebyl jen režisérem majora Maisnera. Byl také režisérem Pěstí ve tmě. A na to bychom neměli zapomínat.





