Článek
Příběhy mého Spotify mají jedno pravidlo. Nepíší recenze, vyprávějí příběhy. Jenže irští U2 po devíti letech vydali nové studiové album Carnaval De Luz.
A protože U2 vždy patřili do mého hudebního světa, stojí mi za to jinak neměnné pravidlo porušit. Samotný příběh mi nestačí. Potřebuji napsat také to, co jsem při poslechu skutečně cítil.
Když jsem si pustil jejich nové album Carnaval De Luz, byl jsem zvědavý. Co vlastně může kapela po půlstoletí existence nabídnout? Dokáže ještě přijít s něčím novým? Nebo se bude především vracet k tomu, co jí kdysi přineslo světovou slávu?
Po prvním poslechu jsem měl docela zvláštní pocit. Jako bych slyšel dvě různá alba.
Hned úvodní Go (Carnaval De Luz) mě vrátila o pětatřicet let zpátky. K albu Achtung Baby a jeho úvodní skladbě Zoo Station.
Neříkám, že jde o kopii. Ale zvuková příbuznost na mě vyskočila téměř okamžitě. Ta zvláštní směs elektroniky, kytar a určitého hudebního neklidu. Přesně ten typ atmosféry, kterým U2 na začátku devadesátých let překvapili celý svět. Jenže tehdy šlo o revoluci. Dnes je to spíš připomínka revoluce dávno uskutečněné.
Podobný pocit se dostavil u The Greatest Show On Earth. Tentokrát se mi vybavila Where The Streets Have No Name z legendárního alba The Joshua Tree.
Nechci tvrdit, že U2 vykrádají sami sebe. Jen jsem si začal klást otázku, zda se kapela místy až příliš nespoléhá na zvuk, který má její publikum dávno uložený v paměti.
První příjemné vybočení pro mě představovala La Reina. Najednou jsem přestal přemýšlet nad tím, kterou starší skladbu mi novinka připomíná. Prostě jsem poslouchal.
A právě to jsem od nových U2 očekával. Chtěl jsem slyšet, jestli mě ještě dokážou překvapit. A překvapili. To největší překvapení si nechali na závěrečnou píseň.
Torn, duet Bona a Dolly Parton, rázem změnila můj pohled na Carnaval De Luz jako na celek.
Irská rocková legenda a ikona americké country. Dva hudební světy, které se na první pohled nemusí vůbec potkat. Jenže ony se potkaly. A výsledek mě zasáhl.
Torn pojednává o zpřetrhaných rodinných vazbách. O vztazích, které se někdy nedaří zachránit, a o bolesti, kterou po sobě zanechávají.
A teď si dovolím malou odbočku.
Torn mě přinutila k něčemu, co bych ještě před několika dny považoval za nemožné. K omluvě směřující do hudebního nebe.
Mýlil jsem se, když jsem tvrdil, že Dolly Parton je jen jedna ze stovek zpěvaček, které chodí či chodily po tomto světě.
Teď už vím, že Dolly Parton nebyla jen tak nějaká zpěvačka. Byla to PANÍ ZPĚVAČKA.
Dolly Parton nazpívala svůj part k Torn v červnu 2026 v Nashvillu. Stala se z něj její poslední zaznamenaná pěvecká nahrávka. O pouhé dva měsíce později, 25. srpna, zemřela.
A tím dostává Torn ještě jiný rozměr. Z písně, která by sama o sobě dokázala člověka dojmout, se stává také rozloučení s mimořádnou zpěvačkou. Více než důstojné rozloučení.
A přestože jsem při poslechu marně přemýšlel, se kterou z velkých balad U2 bych Torn srovnal, nakonec jsem si uvědomil, že žádné srovnání vlastně nepotřebuji. Tahle píseň mě zasáhla sama o sobě. A to mi pro tuto chvíli úplně stačí. Právě díky ní jsem začal celé album vnímat trochu jinak.
Carnaval De Luz má pro mě skutečně dvě tváře. Jedna se ohlíží za slavnou minulostí U2. Připomíná zvuk, který od kapely dobře známe, někdy možná až příliš dobře.
Ta druhá ukazuje, že tahle irská parta má i po padesáti letech na scéně pořád co říct. Nebojí se překvapit, odbočit od očekávaného směru a nabídnout něco, co člověka přiměje poslouchat pozorněji.
A kdybych měl po jediném poslechu vynést definitivní verdikt? Neudělám to. Některé věci jednoduše potřebují čas.
Jedno ale vím už teď. Kvůli Torn, La Reina a několika dalším skladbám mi opravdu stálo za to porušit vlastní pravidlo a napsat hudební recenzi.





