Tatra T87 – Auto, které brázdilo kontinenty. Aerodynamika dřív, než to bylo cool

Byla třicátá léta a svět měl chuť experimentovat. Architekti se zbavovali ornamentů, konstruktéři hledali rychlost a aerodynamiku. A zatímco většina automobilek stavěla hranaté krabice na kolech, v Kopřivnici vznikalo něco, co by klidně mohlo přistát na Měsíci.

Tatra T87. Proudnicový zázrak s hliníkovou karoserií, motorem vzadu a designem, který by obstál i v dnešním showroomu Tesly. V době, kdy byla většina aut hrdá na to, že vůbec jede, Tatra už elegantně krájela vzduch.

Za tvarem T87 stál muž, který rozuměl větru – Paul Jaray, původem rakouský inženýr, který pracoval pro Zeppelin. Ano, ty vzducholodě. Když mu dali plech a kola, udělal z auta proudnici.

Koeficient odporu vzduchu 0,36 – to je číslo, které by i dnešní výrobci elektromobilů napsali na billboard. Ale v roce 1937 to byl sci-fi experiment.
Motor? Osmiválec chlazený vzduchem, 3 litry, 75 koní.
Design? Připomínal spíš stříbrnou rybu než automobil.

T87 byla tak pokroková, že kdyby se objevila v Blade Runnerovi, nikdo by se nad ní nepozastavil. Jen by si Harrison Ford řekl: „Jo, tohle by sedělo Deckardovi.“

A teď přichází ta část, kdy se z auta stává legenda.
Rok 1947 – Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund vyrážejí z Československa na cestu, která vejde do dějin. Dvě Tatry T87, tři kontinenty, tisíce kilometrů.

Projeli Afriku, Jižní Ameriku a zpět! Bez satelitní navigace, bez klimatizace, bez servisu na každém rohu. Jen oni, mapa, odvaha a český stroj, který prostě jel. A i když někdy nejel, dokázali ho opravit kladivem, lanem a trochou naděje.

Dnes bychom tomu říkali „content marketing pro značku Tatra“. Oni tomu říkali „životní sen“.

T87 měla tu zvláštní vlastnost, že přitahovala silné osobnosti … a někdy až příliš silné.
Adolf Hitler ji miloval. Ferdinand Porsche ji studoval.
A němečtí důstojníci? Ti ji dostávali jako služební auto, dokud se neukázalo, že její geniální konstrukce není slučitelná s lidskou přetížeností.

Řídit T87 totiž vyžadovalo respekt. Zadní motor a těžiště posunuté až k nárazníku dělaly z auta na kluzké silnici katapult. Tolik důstojníků skončilo v příkopu, že se říkalo, že Tatra zabíjí víc než odboj.

Paradoxem je, že to samé auto se po válce stalo symbolem svobody a poznání světa. Z „auta pro vůdce“ se stal „vůz pro cestovatele“.

Po válce přišel čas zapomenutí. Tatry mizely z garáží, z továren i z paměti.
Ale legenda se neztratila… jen čekala.
Na západě začali sběratelé objevovat T87 jako designový klenot. Do muzeí se dostala dřív než do šrotu. V roce 2010 byla vyhlášena jedním z nejkrásnějších aut světa magazínem The New York Times.

Dnes má své místo v Louwman Museum, v Petersen Automotive Museum i v srdcích všech, kteří milují éru, kdy auta měla duši a vizionáři odvahu.

-----

-----

Tatra T87 dokazuje, že odvaha a estetika se nevylučují.
Byla vizí, která překonala dobu, stát i válku. A dodnes je důkazem, že když tvoříte s vírou v budoucnost, nezestárnete..... jen doženete zbytek světa dřív.

Možná bychom dnes potřebovali víc značek, které se nebojí být jako Tatra. Větrné, odvážné, a hlavně nezaměnitelné.

TeeMko Signature – Dovětek autora

Každý článek je malý výboj ve vesmíru slov. Někdy zasvítí, jindy zanikne ..... ale smysl má jen tehdy, když ho někdo zahlédne. Pokud jste ten záblesk zahlédli i vy, nechte po sobě stopu. Každá reakce, sdílení či podpora pomáhá tvořit nový vesmír obsahu, kde kvalita stále září.