Článek
Do Cádizu dorážíme pozdě odpoledne. Unavení z dlouhé cesty po Andalusii, zato s pocitem, že právě sem jsme měli vždycky dojet. Už z vlaku vidíme, jak se město natahuje do moře – tenký poloostrov obklopený vodou, jako by po ní spíš plul, než stál stabilně.
Můj společník, který mluví španělsky a Španělsko zná stokrát lépe než já, se jen pousměje: „Tady končí Evropa.“ Měl pravdu. Dál už jsme mohli pokračovat jedině do vln bouřlivého Atlantiku.
Cádiz nemůže zapřít středomořský šarm. Leží však o kousek západněji, na pobřeží Atlantského oceánu.
Plaza de la Constitución s památníkem první španělské psané ústavy, která byla v Cádizu sepsána v roce 1812.
Město starší než Řím
Cádiz patří k těm místům, kde čas trochu ztrácí význam. Féničané ho založili už kolem roku 1100 př. n. l. a pojmenovali Gadir, tedy „opevněné místo“. Později ho ovládali jejich nástupci Kartáginci, Římané, Arabové i Španělé. Přestože zažil stovky krvavých konfliktů, nikdy tu nezmizel život. Tři tisíce let nepřetržitého osídlení. Snad žádné jiné město v Evropě se tím nemůže pochlubit.
Procházíme se úzkými uličkami starého města. Vápenné zdi se lesknou v odpoledním světle a i moderní domy působí, jako by tu stály odjakživa. Cádizu se často přezdívá La Tacita de Plata – stříbrný pohárek. Je to hodně výstižné pojmenování. Když se slunce opře do moře, celé město se rozzáří jemnými, stříbřitými tóny, jaké nikde jinde v Andalusii nenajdete.
Cesta pár metrů nad Atlantikem
První večer zamíříme na La Caletu. Tuhle městskou pláž obklopuje dvojice pevností zvaných Castillo de Santa Catalina a Castillo de San Sebastián. Z té druhé vede do moře dlouhé kamenné molo, po kterém kráčíme až k majáku. Při odpoledním odlivu se pod nohama odhalují řasy, mušle a úlomky dávných staveb. Za večerního přílivu, jen o pár hodin později, je to sice stejná cesta, ale svět je najednou o dost menší a moře hlučnější.
Pláž La Caleta se nachází přímo ve městě a nebývá moc přeplněná.
Na horizontu se barvy mění z oranžové do fialové a lidé kolem nás jen tiše sedí, jako by nechtěli ten okamžik rušit. Můj společník se tomu musí usmát a okomentovat to barvitým stylem sobě vlastním: „Tady se Andalusie nedívá do Středomoří, ale ven do světa. Tady kdysi odplouvaly lodě do Ameriky.“
Má pravdu. Odtud vyplul kdysi i Kolumbus, ačkoli ne na svou první skromnou plavbu přes Atlantik. Ta druhá a třetí, mnohem větší, už ale začínaly právě tady.
Vůně soli a smažených ryb
Ráno dalšího dne se vydáme do čtvrti La Viña, kdysi chudé, ale dnes nejživější části města. Ulice jsou tu tak úzké, že se prádlo na šňůrách natažených mezi domy dotýká jejich stěn. Z oken se ozývá rádio a z kuchyní voní mořské ryby na tisíc způsobů.
V malých freidurías – tedy hezky česky smažírnách – stojí lidé u pultu s papírovým kornoutem plným pescaito frito, vynikajících smažených ryb. Andaluský fastfood, který chutná jako moře. Tady mekáč opravdu nehledáme.
Večer tu bývá živo: u barů se scházejí skupiny hudebníků, zpívá se, tleská, často i tančí. Cádiz je kolébkou flamenca a právě tady, v ulicích čtvrti La Viña, se prý zrodil jeho nejstarší zpěv cante jondo.
Trh, který nikdy nespí
Ze staré čtvrti je to jen pár kroků na Mercado Central de Abastos, ústřední trh a srdce každodenního života přímořského města. Pod kamennými arkádami se od rána prodává všechno, co moře dá: krevety, kalamáry, chobotnice, ústřice i malé rybky, které se smaží vcelku. A plno dalších věcí, které ani neumím pojmenovat.
Katedrála Santa Cruz sobre las Aguas je impozantní stavba.
Za pár euro si můžete katedrálu projít a vystoupit i na vyhlídkovou věž.
Sedneme si ke stánku, kde starší muž otvírá ústřice a prodává je s kouskem citronu. Bere je do ruky s takovou úctou, jako by to byly šperky. „Čerstvé, ráno nachytané,“ řekne k tomu můj společník a objedná si i sklenku místního vína zvaného fino.
Možná to byl ten okamžik, kdy jsme si řekli, že Cádiz se nejlépe poznává pomalu, po malých krocích a malých doušcích.
Tisíciletá historie pod nohama
Když odpočíváme ve stínu mohutných stromů historické zahrady Parque Genovés, připomíná nám Cádiz spíš botanickou zahradu než přístavní město. Staleté stromy z Karibiku i Afriky, uprostřed jezírko s vodopádem a pod ním čajovna. Mimochodem, název není odvozen od italského Janova, ale od jména někdejšího starosty města, který se jmenoval Eduardo José Genovés.
Jen pár minut chůze od zahrady narazíme na slavné římské divadlo, obrovskou kamennou strukturu nacházející se zčásti pod moderními domy. Archeologové jej objevili teprve v 80. letech, když jeden z domů vyhořel. Stojíme tam sami a díváme se na kamenné stupně, po kterých kdysi chodili Římané. Až tady naplno pochopíme, jak zvláštní město Cádiz je. Současnost a minulost tu nemůžete oddělit.
Z ptačí perspektivy
Vystoupáme na Torre Tavira, jednu z více než stovky věží, které kdysi sloužily bohatým obchodníkům ke sledování lodí z Ameriky. Z vrcholu je vidět celé město s bílými střechami, sytě modrým oceánem a zlatou kopulí katedrály, která se nad ním zvedá jako koruna.
Uvnitř věže navštívíme cameru obscuru, tedy temnou místnost, kde se na bílou desku promítá živý obraz města. Staré optické kouzlo, které v sobě má i dnes něco magického. Sledujeme lidi na ulicích, kteří o nás vůbec neví, z neobvyklé perspektivy. Jako by nám propůjčil svůj zrak nějaký dávný námořník.
Ve zdejším přístavu narazíte i na vojenské lodě. Tahle, postavená v roce 1927, má na kontě více než 2 miliony námořních mil a patří k nejdéle sloužícím lodím na světě.
Večery na nábřeží
K večeru se procházíme po Paseo de Canalejas a Alameda Apodaca, nábřežích s mozaikovými lavičkami a palmami, které se líně pohupují ve větru. Odtud je krásně vidět, jak těsně moře obepíná město. Místní tu sedí, hrají na kytaru, popíjejí pivo, děti s křikem pobíhají po dlaždicích.
A přesto tu je zvláštní klid. Cádiz není přecpaný turisty, a možná právě proto je tak plný života. Cítíte, že lidé si tu žijí po svém. Že není kam spěchat. Žijí tu tisíce let a když vše půjde dobře, další tisíce tu žít budou. Tomu se říká stabilita.
„Kam se hrabe Sevilla,“ podotknu a můj společník pokrčí rameny, ale nevysloví nesouhlas. Pro perlu na řece Guadalquivir – ta mimochodem ústí do moře jen 30 km severně odtud – má taky slabost. O to větší kompliment pro Cádiz to je.
Zadní přístup ke katedrále má mnohem modernější nádech.
Tajné noční flamenco
Na doporučení jednoho barmana večer po chvíli bloudění najdeme podnik La Cueva del Pájaro Azul. Je to malý klub ukrytý ve starém skladišti u přístavu. Uvnitř se tísní jen asi dvacet lidí. Bez pódií, bez mikrofonů. Je tu jen zpěvák, kytarista a dvě tanečnice. Hlas zpěváka je drsný, bolestný a zvláštním způsobem krásný. Flamenco tady není turistická show. Spíš takové vydechnutí, modlitba či vzdor.
Když se vracíme na ubytování, je už dlouho po půlnoci. Z úzkých uliček přesto ještě zní hudba. Cádiz nespí, jen trochu mění rytmus.
Ráno na konci světa
Poslední den trávíme na Playa de Cortadura, dlouhé pláži za městem. Písek tam tvoří úplné duny jak na Sahaře a vítr přináší slaný vzduch od oceánu. Za námi se zvedá město. Jen drobná, bílá silueta, která se zdála být skoro ostrovem.
Loď El Vaporcito převážela cestující mezi Cádizem a El Puerto de Santa María více než 50 let. V roce 2011 se potopila a vrak byl později kvůli mizernému stavu sešrotován. Dnes na trase pluje stejnojmenný moderní katamarán.
Přemítám o tom, co všechno se na tomhle kousku země odehrálo. Od Féničanů po dnešní rybáře, od římských her po karnevaly, kdy se Cádiz mění v jedno velké divadlo. Asi hlavně proto tohle město působí tak živě. Každá jeho ulice, každá věž a každé šplouchnutí vlny má v sobě kus historie, která se od úsvitu nikdy nezastavila.
Když večer odjíždíme vlakem zpátky na španělskou pevninu, voda pod námi se třpytí posledními paprsky slunce. Cádiz se pomalu ztrácí za oknem, ale zanechává v nás hluboké dojmy. A těžko popsatelný pocit, že člověk byl na místě, které je už tři tisíce let živé. Že byl součástí něčeho velkého.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
