Jak Friedrich Barbarossa udělal z Vladislava II. českého krále

Na počátku roku 1158 se na říšském sněmu v Řezně odehrála událost, která výrazně změnila postavení českých zemí v Evropě. Římskoněmecký císař Friedrich I. Barbarossa zde udělil českému knížeti Vladislavovi II. královský titul. Český vládce tak vystoupil z řady říšských knížat a získal hodnost, jenž byla ve středověké politice vyhrazena jen úzkému okruhu panovníků.

Koruna však nebyla udělena z přátelství ani z náklonnosti. Byla výsledkem několikaleté spolupráce mezi císařem a českým knížetem. Ta zapustila hlubší kořeny ve válkách v severní Itálii.

V polovině 12. století patřila severní Itálie k nejbohatším částem Evropy. Řada měst zde postupně získala značnou samostatnost a nadvláda římského císaře nad nimi byla spíše formální. Friedrich Barbarossa se rozhodl tento stav změnit a obnovit moc říše v oblasti, která pro ni byla hospodářsky i politicky mimořádně důležitá.

Tato politika vedla k dlouhým konfliktům s lombardskými městy. Nejvýznamnějším z nich byl Milán, který se stal symbolem odporu proti císařské autoritě a později se postavil do čela takzvané Lombardské ligy. Právě v těchto válkách se začal formovat vztah mezi Barbarossou a českým knížetem Vladislavem.

Friedrich I., později známý jako Barbarossa (italsky Rudovous), byl zvolen římskoněmeckým králem roku 1152. Pocházel z mocného švábského rodu Štaufů a od počátku své vlády usiloval o obnovu prestiže císařské moci.

Současníci ho popisovali jako energického vládce s výrazným zrzavým vousem, podle něhož získal svou přezdívku. V politice vystupoval rozhodně a snažil se znovu prosadit autoritu panovníka v říši, která byla tvořena obrovským množstvím samostatných knížectví a měst.

Jedním z hlavních cílů jeho vlády byla severní Itálie. Tahle oblast, izolovaná Alpami, byla odjakživa zvyklá spravovat své záležitosti bez zásahů z říše. Barbarossa se proto vydal na sérii vojenských tažení, jejichž cílem bylo obnovit vážnost císařské moci.

Takový podnik ovšem vyžadoval značnou vojenskou sílu. Císař proto potřeboval podporu spojenců z různých částí rozsáhlého impéria. Mezi panovníky, kteří byli ochotni jeho politiku aktivně podpořit, patřil i český kníže Vladislav II.

Vladislav II. nastoupil na český knížecí trůn roku 1140. Jeho vláda začínala v době, kdy české země potřebovaly stabilitu a pevné postavení v rámci říše. Spolupráce s císařem proto byla pro knížete důležitým nástrojem, jak posílit vlastní autoritu.

Když Barbarossa zahájil svá tažení do severní Itálie, Vladislav se mezi jeho spojenci objevoval opakovaně. České oddíly se účastnily císařských výprav a posilovaly armádu, která se snažila zlomit odpor lombardských měst.

Dobové prameny naznačují, že české vojsko mělo v těchto kampaních dobrou pověst. Patřilo mezi oddíly, na které se císař mohl spolehnout při obléhání měst i při bojích v otevřeném poli.

S italskými taženími je spojena i jedna pozoruhodná epizoda, kterou zaznamenaly středověké kroniky. Podle nich měli čeští bojovníci při jednom z obléhání jako první proniknout do nepřátelského opevnění a otevřít cestu zbytku císařské armády. Takové zprávy ukazují, jak výrazně byla účast českých bojovníků v těchto válkách ceněna.

Právě v této době se také upevnil vztah mezi Barbarossou a Vladislavem. Český kníže patřil mezi nemnohé panovníky, kteří císaře podpořili nejen formálně, ale konkrétní vojenskou pomocí. Ve středověké politice to nebyla samozřejmost – a Barbarossa si takové spojence dobře pamatoval.

Výsledkem českoněmecké spolupráce bylo rozhodnutí, které Barbarossa oznámil na říšském sněmu v Řezně roku 1158. Před shromážděnými knížaty a církevními hodnostáři udělil Vladislavovi královský titul.

Pro českého vládce to znamenalo výrazné zvýšení prestiže. Královská koruna ho stavěla na vyšší úroveň než většinu ostatních vládců v říši a posilovala jeho postavení nejen doma, ale i v evropské politice.

Císař však postupoval opatrně. Titul byl udělen pouze Vladislavovi osobně a nebyl dědičný. Barbarossa tak mohl odměnit věrného spojence, aniž by trvale změnil rovnováhu sil ve střední Evropě.

S událostí roku 1158 je spojena i pozdější tradice, podle níž měl císař Vladislavovi potvrdit právo používat lva ve znaku jako symbol statečnosti českých bojovníků. Ač historici dnes nejsou úplně přesvědčeni, že je tato zpráva zcela pravdivá, nesporně dokládá význam řezenské korunovace v české historické paměti.

Královská hodnost výrazně zvýšila vážnost Vladislava, který byl jako král označován číslovkou I. České země se tak na nějakou dobu zařadily mezi evropská království a jejich vládce se v říšských strukturách zařadil hned za samotného Barbarossu.

Od počátku bylo ovšem jasné, že jde o titul spojený pouze s Vladislavovou osobou. Když český panovník roku 1172 abdikoval, královská hodnost zanikla a jeho nástupce, syn Bedřich, opět vládl jen jako kníže. Za jeho vlády naopak význam českých zemí upadal.

Přesto měla tato epizoda dlouhodobý dosah. Ukázala, že český panovník může v rámci říše dosáhnout královské hodnosti, pokud má dostatečnou politickou podporu a dokáže se prosadit mezi ostatními vládci. Vsadit na podporu císaře bylo obvykle lepší, než mu odporovat. Tenhle recept v plné míře uplatnili Vladislavovi pozdější potomci.

Friedrich Barbarossa zůstal jednou z nejvýraznějších osobností evropské politiky druhé poloviny 12. století. Na sklonku života se jeho pozornost obrátila k akci, která tehdy zaměstnávala velkou část křesťanské Evropy. Byla to třetí křížová výprava.

Roku 1189 se císař vydal se silnou armádou na tažení do Svaté země. Jeho vojsko postupovalo přes Balkán a Malou Asii směrem k Levantě. Barbarossa patřil mezi nejzkušenější vládce, kteří se výpravy účastnili, a mnozí očekávali, že právě jeho armáda může být tou rozhodující křesťanskou silou.

Výprava však skončila nečekaně. V červnu 1190 se císař při překračování řeky Saleph (dnešní Göksu) v Malé Asii utopil. Patrně ho strhl proud a těžké brnění jej stáhlo ke dnu. Smrt panovníka způsobila rozpad velké části jeho vojska a křížová výprava tak ztratila jednu ze svých hlavních opor. V tažení pokračovalo jen 5000 mužů, asi třetina původních sil.

Jeho přání, aby byl pohřben v Jeruzalémě, se splnit nepodařilo. Tělo naložené do octa podléhalo zkáze příliš rychle, a tak jeho kosti nakonec spočinuly v katedrále ve městě Týros v dnešním Libanonu.

Barbarossova osobnost však nezmizela z evropské paměti. V německé tradici vznikla legenda o spícím císaři, velmi podobná té o blanických rytířích, podle níž císař nezemřel, ale spí v hoře Kyffhäuser a jednou se vrátí, aby obnovil slávu říše. Podle ní sedí u kamenného stolu a jeho rudý vous obrůstá kolem stolu. Až ho obroste třikrát, císař se probudí a vrátí říši zašlou slávu. Údajně dokud kolem hory létají havrani, císař stále spí.

Vladislavova korunovace byla v českých dějinách už druhým případem, kdy panovník z přemyslovského rodu získal královský titul. Poprvé se tak stalo roku 1085 za vlády Vratislava II. Ani tehdy však nešlo o hodnost předávanou dědičně.

Přesto tyto události ukazují, že české knížectví mělo v rámci Svaté říše římské stále významnější postavení. Když pak na samotném konci 12. století získal královský titul Přemysl Otakar I., byl už vývoj směrem k trvalému českému království, jednomu z nejvýznamnějších v říši, téměř nevyhnutelný.

Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:

https://www.britannica.com/topic/Czechoslovak-history/The-Premyslid-rulers-of-Bohemia-895-1306

https://www.muzeumkarlovamostu.cz/cz/historie/ceske-kralovstvi/vladislav-ii

Freed, John B. Frederick Barbarossa: A Prince and the Myth.

Wihoda, Martin. První česká království.

Žemlička, Josef. Přemyslovci.