Článek
Každý rok koncem října vytahujeme vlajky, oprašujeme portréty Masaryka a radujeme se, jak jsme to v tom osudovém roce 1918 slavně vyhráli. Vyhlásili jsme republiku, zamávali Vídni na rozloučenou a vydali se vlastní cestou.
Bylo to hrdinské a romantické, ale ruku na srdce – neudělali jsme tehdy v zápalu mladické nerozvážnosti velkou strategickou chybu?
Řekněme, že by tehdy místo národních ideálů zvítězil pragmatismus. Místo úplného rozpadu monarchie by vzniklo federativní, moderní a sebevědomé Českorakousko (ať už s pomlčkou nebo bez). Stát, kde by se moravská srdečnost potkávala s tyrolskou alpskou nonšalancí a pražský smysl pro humor by krotil vídeňskou upjatost.
Byla by to láska na první pohled? Nejspíš ne. Z čistě praktického hlediska by to ovšem byl naprostý triumf.
Když Baťa obouvá do Alp
České země byly odjakživa průmyslovým srdcem rakouské monarchie. Měli jsme továrny, uhlí, textilky, Škodovku a pivovary. Rakušané měli pro změnu banky, vznešené šlechtické tituly, vídeňskou operu a hory, které jim dnes závidí většina světa. V Českorakousku by tahle kombinace vytvořila hospodářskou mašinu, vedle které by i německý průmysl vypadal jako chudý příbuzný.
Mapka Českorakouska. Všimněte si dokonalého strategického tvaru a faktu, že bychom konečně měli Alpy doma.
Fungovalo by to v dokonalé symbióze. Češi by dodali těžkou techniku, precizní strojírenství a Masarykovu pracovní morálku. Rakušané by zajistili luxusní marketing, zabalili to do pozlaceného papíru a prodali do celého světa jako prémiový produkt.
Typický občan Českorakouska by na zimní dovolenou do tyrolských Alp vyrážel v elegantním mladoboleslavském kabrioletu, na nohou by měl lyžařské boty od Bati ze Zlína a v batohu poctivý český řízek s chlebem.
Na svahu by sice mluvil s lehkým vídeňským přízvukem, ale večer v horské boudě by bez mrknutí oka spláchl Sacherův dort poctivou plzní. Byli bychom zkrátka ekonomická velmoc s jedinečným stylem.
Švejk a císařský rada
Pokud v něčem Češi a Rakušané dosahují absolutní světové špičky, je to schopnost vytvořit bujný byrokratický aparát. Spojením obou národů do jednoho státního svazku by v této oblasti vzniklo doslova mistrovské dílo. Národní doktrínou by se stalo heslo: „Problém sice nevyřešíme, ale dokážeme ho precizně a kultivovaně rozebrat.“
Zatímco typický Čech si na systém stěžuje v hospodě u piva, Rakušan dělá totéž v mramorem obložené kavárně nad šálkem vídeňské kávy. Českorakousko by oba světy elegantně propojilo. Vznikla by fascinující politická kultura, kde by se ta nejzásadnější státní rozhodnutí rodila u stolu, na kterém vedle sebe stojí orosený ležák a křehký jablečný závin.
Náš pověstný český přístup „ono se to nějak udělá“ by dostal oficiální rakouský glejt.
Museli bychom si však dávat pozor na jednu věc, a tou je rakouská láska k titulům. V Českorakousku by nikdo nebyl jen obyčejným panem Novákem. Český smysl pro rovnostářství by nevyhnutelně kapituloval před vídeňskou hierarchií.
I pro nákup obyčejné jízdenky na vlak byste museli na přepážce oslovit zaměstnance titulem minimálně „Vážený pane Dvorní rado pro hromadnou dopravu na vedlejších kolejích“. Každý instalatér by byl „Hlavní inženýr pro tok kapalin v domácnostech“ a v hospodě by se nevolalo „pane vrchní“, nýbrž „Pane generální řediteli výčepní stolice“.
Geopolitický triumf
Zatímco skutečné Československo po roce 1918 připomínalo svým protáhlým tvarem tak trochu utopenou nudli, která byla ze všech stran obklíčená nepřátelskými sousedy, Českorakousko by byl kompaktní, hrdý a těžko dobyvatelný masiv.
Hlavní výhoda? Češi by konečně získali to, po čem celá staletí marně touží – pořádné hory.
Geopoliticky by to byl absolutní šach mat. S ohledem na české opevnění na severu a neprostupnou hradbu Alp na jihu by si agresor v roce 1938 musel sakra rozmyslet, jestli chce začínat konflikt se státem, který drží pod krkem evropskou produkci oceli, automobilů a v neposlední řadě i Mozartových koulí.
Rakušané by zase ocenili, že jejich horské sýry a alpské mléko mají v lidnatějších českých městech okamžitý odbyt.
Vysoce postavený Dvorní rada pro tok piva v ležáckých sudech při výkonu funkce (ilustrační snímek).
Jediným logistickým oříškem by zůstala stavba dálnic. Vzhledem k tomu, jak rychlé je budování infrastruktury v našich reálných dějinách, dálniční propojení Prahy s Vídní přes Alpy by se pravděpodobně slavnostně dokončovalo někdy teď, na podzim 2026. A to ještě s podmínkou, že by stavební povolení nemuselo projednávat patnáct různých ministerstev a tři komise Dvorních radů.
A co zlý pán s knírkem?
Při pohledu na mapu stabilního a silného Českorakouska se ale musíme dotknout i nejtemnější kapitoly evropských dějin. Jak by si tenhle superstát poradil s jistým ambiciózním, zkrachovalým malířem, který se potloukal po ubytovnách ve Vídni?
Adolf Hitler by to měl v našem alternativním vesmíru hodně těžké. Ve skutečné historii využil rozkladu německé monarchie, slabosti malých rozdrobených států a rakouského pocitu osamocení, což vyvrcholilo osudným Anšlusem v roce 1938.
V Českorakousku by narazil na zcela jinou, betonově pevnou realitu.
Když by se ve Vídni pokusil hřímat na náměstí o spojení s Velkoněmeckou říší, pravděpodobně by ho z pódia nesmetla armáda, ale kombinace rakouské ignorance a české ironie. Zatímco vídeňští kavárníci by nad jeho patetickým křikem jen znechuceně ohrnuli nos, objednali si další melange a šli si stěžovat dvornímu radovi na hluk, česká část obyvatelstva by na něj okamžitě začala vymýšlet hospodské vtipy.
Stát stojící na pevných základech české průmyslové síly a chráněný neprostupným valem Alp by se jednoduše rozbít nenechal. Naše společná armáda by byla příliš bohatá, příliš dobře vyzbrojená a, upřímně řečeno, příliš líná na to, aby se nechala otravovat nějakým extremistou.
Hitler by tak dost možná skončil tam, kde začal – jako mrzutý a zapomenutý pouliční umělec, který na vídeňských rozích dál maluje kýčovité pohlednice, a občas mu soucitný český turista jedoucí na lyže hodí do klobouku pár haléřů.
Pane generální řediteli, ještě jedno!
Českorakousko v roce 1918 nevzniklo a my dnes máme svůj vlastní, sice malebný, ale občas trochu zapomenutý stát ve středu Evropy.
Možná je to tak dobře. Představa, že bychom na lyžovačku do Alp nepotřebovali eura a nemuseli kupovat dálniční známky, je sice dost lákavá, ale ruku na srdce: dokázali byste žít v zemi, kde se i v té poslední nádražní hospodě musíte personálu povinně klanět a říkat mu „Pane vrchní řediteli výčepu“?
Historie zkrátka dopadla, jak jsme si zasloužili. V klidu můžeme oslavit samostatnost. Ideálně tak, že si k poctivému českému pivu dáme na talíř pořádný vídeňský řízek.
Protože ta pravá kulturní fúze se odehrává v našich kuchyních.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
fantazie autora
