Článek
Japonsko navštěvuje hodně turistů, jen minimum z nich ale zamíří na sever. Z mých přátel, co hojně přispívají na Instagram a navštívili Japonsko, snad nikdo nebyl jinde než v Tokiu, Ósace, Hirošimě, Kjótu a na hoře Fudži. A při tom jedl suši po kilech.
My jsme toužili po jiné perspektivě. Méně honosné, ale neméně krásné. Nakonec z toho byly dvě cesty: jedna v létě a druhá v zimě o dva roky později.
Mírně zvlněná krajina ostrova s horami, které trochu připomínají Kamčatku.
Metropole severu
V obou případech začínáme putování nejsevernějším ze čtyř hlavních japonských ostrovů v Sapporu. Město působí jinak než zbytek Japonska – široké ulice a moderní architektura připomínají spíš USA či Kanadu než typická japonská velkoměsta typu Tokio nebo Kjóto. To nám umožní příjemnou aklimatizaci, než vyrazíme na tamní venkov. Severní Amerika je přece jen Evropanovi bližší.
Sapporo je známé svým pivem a také sněhovým festivalem, který se koná každoročně v únoru. V ulicích stojí obří sochy z ledu a sněhu a celé město se na pár dní promění v zimní zábavní park.
Široké bulváry zimního Sappora nám ze všeho nejvíc připomínaly Kanadu.
To nejzajímavější vás ovšem čeká mimo metropoli. Sapporo je spíš taková praktická základna. Tady seženete ubytování, nakoupíte vše potřebné, půjčíte si auto. Pak už vyrážíte ven, do hor a k jezerům, kvůli nimž většina cestovatelů na Hokkaidó přijíždí.
Sopečná jezera a horké prameny
Jih ostrova ukazuje, jak moc je Hokkaidó propojené se sopkami. Národní park Šikocu-Tója nabízí hned několik kráterových jezer, z nichž nejznámější je jezero Tója. Voda je křišťálově průzračná a uprostřed leží malé ostrůvky. Působí jako příjemná kulisa k výhledům na sopku Usu.
Nedaleko leží Noboribecu, nejznámější lázeňské město na ostrově. Jeho „Pekelné údolí“ (Džikogudani) je plné fumarol, páry a síry. Hodně mi to připomíná geotermální Island, ale s nepopiratelně asijskou atmosférou.
Stačí pár minut chůze a ocitneme se u venkovních onsenů. Tak se v Japonsku nazývají termální prameny. Usadíme se v teplé až horké vodě a zahřejeme se, i když třeba kolem padá sníh.
Japonské onseny, tedy termální prameny, nelákají k ohřátí jenom lidi.
Některé jsou tak teplé, že si v nich můžete uvařit vajíčka.
Praktický tip: do onsenu se chodí bez plavek, jen s malým ručníkem. Cizinci (jak jsem si všiml, zejména Arabové) se trochu ostýchají. Místní to ovšem berou zcela přirozeně a můžete si být jisti, že už vzhledem k japonské zdvořilosti se nad vámi nikdo nepozastaví.
Jezera, která se vám vryjí pod kůži
Východní část Hokkaidó patří národnímu parku pojmenované po dvojici jezer Akan-Mašú. Jezero Akan je proslulé řasokoulemi Marimo. Je to zvláštnost, kterou jinde na světě nenajdete. Z přístaviště vyplouvají lodě, ze kterých můžeme obdivovat i obří řasy daleko od pobřeží.
Naše další zastávka je jezero Mašú. Často bývá zahalené mlhou, a právě to mu dodává skoro magickou atmosféru. Podle Japonců je to jedno z nejčistších jezer na světě. Naučilo nás trpělivosti: od rána jsme čekali až do pozdního odpoledne, než se mlha roztrhla a dovolila nám pohled na dlouho skryté tajemné vody.
V okolí jezera Akan žije početná komunita Ainu, původních obyvatel Hokkaidó. Navštívíme jejich vesnici, pozorujeme tradiční tance a ochutnáváme místní jídla. Na rozdíl od zbytku Japonska jsou založená více na rybách a zvěřině než na rýži a nudlích. Pro cestovatele je to jedinečná možnost poznat jednu z původních kultur, které byly v jiných částech Japonska dávno asimilované většinovou společností.
Modré jezírko poblíž města Biei v létě…
A stejné místo na podzim. Jako z jiného světa.
Ani Ainuové nejsou nijak početní, odhaduje se, že v Japonsku jich najdeme jen asi 25 000.
Divočina na konci cesty
Poloostrov Širetoko je jedním z nejodlehlejších koutů Japonska a je zapsán na seznamu UNESCO. Silnice tu zničehonic končí v polovině pobřeží a dál už vedou jen turistické stezky nebo vodní cesty.
V létě je nejlepší vyrazit lodí z městečka Utoro. Z paluby vidíme útesy, vodopády a divoké skalnaté pobřeží, které je jinak úplně nepřístupné. V zimě ke zdejším nejjižnějším břehům Ochotského moře připlouvá led od Kamčatky. Na Japonsko je to dost nezvyklý pohled.
Není to jediná věc, kterou byste čekali spíš v Rusku. Žije tu i početná populace medvědů. Proto je dobré se držet značených tras a na některá místa se pouštět jen s průvodcem.
Na severním pobřeží ostrova můžete narazit na ledové kry. Ochotské moře je sem dopravuje od Kamčatky a přilehlých oblastí ruské pevniny.
Ostrůvek Riširi s výrazným vulkánem a majákem leží u severozápadního cípu ostrova Hokkaidó.
Za jedním ohybem lesní cesty můj společník ztuhne leknutím, protože si myslí, že vidí hřbety dvou obrovských medvědů. Když ale zdráhavě přijdeme blíž, ukáže se, že to jsou jen střechy dvou opuštěných srubů usazených hluboko v zelené rokli. Širetoko je prostě místo, kde se člověk cítí jako host uprostřed skutečné divočiny.
A když už padla zmínka o Rusku: pásmo Kurilských ostrovů, který Sověti odcizili po druhé světové válce, začíná jen pár kilometrů od pobřeží. Táhne se až na sever ke Kamčatce, bezmála 1200 kilometrů daleko. Jejich správa přešla po pádu SSSR na Rusko.
Pole jako malovaná
Jihovýchodní část Hokkaidó nám ukazuje úplně jinou tvář. Krajina kolem měst Biei a Furano je zvlněná a plná barevných polí. Levandule, slunečnice a další rostliny tu vytvářejí mozaiku, která působí skoro jako na obrázku. Vidět to na vlastní oči je silný zážitek. Můj společník vypíná Instagram, kde doteď okukoval holky, a kocháme se společně.
Právě sem míří v létě spousta domácích turistů. Krajina je velmi fotogenická a patří k oblíbeným místům na pohlednice a dnes hlavně na sociální sítě. Na rozdíl od Širetoka nebo jezera Akan tu tak přirozeně narazíme spíš na kavárny a farmářské trhy než na divočinu.
Na podzim se hornatá krajina ostrova promění ve výkladní skříň těch nejkrásnějších barev.
Provence? Ne, i tohle je Hokkaidó.
S ohledem na cestovatelské tendence Japonců se vyplatí přijít brzy ráno nebo za soumraku, kdy je světlo méně intenzivní a turistů ubývá. V hlavní sezóně, kdy je vše rozkvetlé, se jim ale úplně nevyhnete nikdy.
Zvířata a sezónní kouzlo
Hokkaidó je ideální ostrov pro milovníky přírody. V zimě se u města Kuširo shromažďují červení jeřábi, kteří jsou v Japonsku symbolem dlouhého života. Jejich tančící páry na zasněžených lukách tvoří příjemně estetický kontrast.
Kromě jeřábů narazíme i na lišky, stáda jelenů a s trochou štěstí můžete zahlédnout orly mořské. Na některých místech vidíme aktuální varování před aktivitou medvědů, což dokazuje, že naše nedávné obavy nebyly úplně zbytečné. Je to vážně divoký ostrov.
Jeřábi jsou typickými obyvateli zasněženého Hokkaida. Jejich námluvy probíhají právě v zimním období.
Vzácnější je orel mořský. Tihle dravci jsou poměrně plaší, ale v zimním prostředí nepřehlédnutelní.
Roční období tu mění tvář ostrova výrazněji než na Honšú. Z pohledu zeměpisné šířky je mezi Sapporem a Tokiem podobný rozdíl jako mezi zeleným Bulharskem a poměrně vyprahlým Kyprem. Odpovídá tomu i klima.
V zimě napadá spousta sněhu, na jaře kvetou sakury o měsíc později než v Tokiu, léto je na rozdíl od zbytku Japonska jen mírně teplé a na podzim hraje krajina všemi barvami.
Praktické tipy
Na Hokkaidó přiletíte přes letiště New Chitose nedaleko Sappora. Přímo z Tokia létá i více než 50 spojů denně, což pro nás bylo nepředstavitelné. Je to taková japonská hromadná doprava. Zpáteční letenka vyjde na přibližně 1500 až 2000 Kč za osobu.
Cena je srovnatelná s vlakem. A řekněme si to upřímně: kdo by se v Japonsku nechtěl projet slavným šinkansenem? Velká nevýhoda je ovšem čas. Tunel Seikan sice propojuje Hokkaidó a Honšú, jenže vysokorychlostní trať končí ve městě Hakodate na jihu ostrova.
Úsek Hakodate – Sapporo je ve výstavbě a dokončení se plánuje až na rok 2030. I s přestupem cesta zabere sedm hodin, zatímco letadlem jen hodinu a půl.
Na kratší vzdálenosti jsou vlaky i tak dobrá volba. Kdo ale chce vidět Širetoko nebo parky na východě, raději si půjčí auto. Silnice jsou kvalitní a provoz výrazně menší než na ostatních japonských ostrovech. Když si auto půjčíte jako my na pět dní a ujedete v průměru 200 km denně, se vším všudy (půjčovné, palivo, mýtné, parkování) se vejdete do 11 000 Kč.
Miso ramen je typická japonská polévka se zeleninou, dochucená pastou z fermentované sóji. Kdo nezkusil, přišel o hodně.
Co se týče jídla, Hokkaidó je známé čerstvými mořskými plody. V Sapporu určitě vyzkoušejte miso ramen, tedy nudlovou polévku a pastou z fermentované sóji. Na jihu v Hakodate zase nevynechte mořské ježky. Ti mě nejdřív děsili, ale ukázalo se, že chuť je příjemně krémová, trochu připomíná slané máslo. Usoudil jsem, že je o dost lepší je konzumovat, než si tahat jejich bodliny z nohou.
Ježkům se tu říká uni a konzumují se samozřejmě jen jejich vnitřní části, ne samotné ostny.
Možností ubytování je plno a záleží na vašich preferencích. Jsou tu moderní hotely, kempy i rjokany (hostince s ubytováním) nabízející vlastní onseny.
Proč Hokkaidó?
Hokkaidó nastavuje jinou tvář Japonska než je ta, kterou známe z fotografií chrámů a rušných ulic. Je to místo, kde hrají hlavní roli hory, jezera, zvířata a někdy až nadpozemský klid bez davů kolem.
Cestovatel tu najde divočinu i klidná městečka, onseny i barevná pole. Ať už přijedete v létě nebo v zimě, ostrov vám ukáže, že Japonsko není jen o tradici a technologiích, ale i o prostoru a přírodě.
Kanál ve městě Otaru sloužil dřív k dopravě zboží. Dnes jsou ze skladů moderní muzea, obchody a restaurace.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
