Článek
V posledních letech se místo radosti řeší frustrace a stagnace. Náš fotbal nestojí na prahu katastrofy, ale přešlapuje na místě. V moderním evropském prostředí to znamená brzy se dívat těm dravějším na záda.
Podle mě je největší problém dvojí: nemáme hráče, kteří tvoří hru, a nemáme ani takové, kteří umí akce kvalitně zakončit. Patrik Schick je zářná výjimka. V tom je problém. Výjimečný hráč by měla být špička, ne odchylka od systému.
Chybí odvaha trenérů riskovat a tvořit
Čeští reprezentační trenéři mají svou „bezpečnou zónu“. Často sázejí na jména, která už mají zkušenosti, místo aby dali prostor hráčům, kteří jsou zrovna v nejlepší formě.
Jenže moderní fotbal stojí na odvaze.
Potřebujeme sebevědomé tvůrce hry, kteří chtějí míč, jsou na hřišti neustále vidět a mění tempo. Těch několik hráčů, kteří by tuhle roli mohli plnit, je u nás využíváno nepřesvědčivě: stojí mimo hlavní osu hry, střídají pozdě nebo jsou v rolích, kde se jejich přednosti ztrácí. Kdy naposledy rozhodl náš zápas Barák, Provod nebo třeba Hložek? Na těchto hráčích bychom měli stavět. Nedaří se to.
Výsledkem je fotbal, který není ani dynamický, ani kreativní.
Bez kreativity, v některých kruzích tolik omílané, dnes nevyhrajete ani souboj s průměrnou evropskou reprezentací. Vždyť jsme se nedávno trápili i se San Marinem, což je světové fotbalové dno.
Útok bez lídra, nápadu i klidu
Reprezentace dlouhodobě postrádá hráče, který by byl skutečným ofenzivním lídrem.
Někým, kdo dokáže udržet míč pod tlakem, rozdat ho v pravý okamžik, uklidnit hru nebo ji naopak zrychlit. Místo toho často vidíme unáhlené řešení situací, chaotickou předfinální fázi a málo nápadů.
Počet útočníků na hřišti není problém, špatné ovšem je, jakým způsobem se k nim míč dostává.
Bez kreativního středu hřiště nevzniká tlak, nevznikají šance a nevzniká ani prostor pro kvalitní zakončení. Drhne to a fanoušci se zlobí.
Zakončení: Schick ano, ostatní spíš ne
Patrik Schick je výjimečný hráč.
Když je zdravý, patří mezi nejlepší evropské útočníky: má klid, techniku, výběr místa, proměňuje i poloviční šance. Každý, kdo sleduje Bundesligu, to ví.
O to víc vynikne, že za ním je v naší reprezentaci obrovská mezera.
Český fotbal momentálně nedokáže generovat typologicky podobné útočníky, tedy sebevědomé, technicky vybavené, schopné hrát v rychlosti proti silným soupeřům.
A když Schick – tedy jeden hráč – chybí, reprezentace je směrem dopředu takřka nulová.
V zemi, která vychovala Kollera, Nedvěda, Baroše nebo v hlubší historii Pepiho Bicana, je to nepříjemné zjištění.
Nefunkční přechod od mládeže
Mládežnické výběry často vypadají nadějně.
Ale přechod mezi dvacítkou, jednadvacítkou a profesionálním fotbalem je v Česku propast, ve které se velká část talentů nenávratně ztratí.
Chybí systematická práce s kreativním hráčem. Není to jen fyzička a disciplína, ale i rozhodování v tlaku, technika v rychlosti, schopnost převzít odpovědnost. Nehrát jen na jistotu.
Výsledkem současného systému jsou univerzální hráči, kteří všechno umí „tak nějak přijatelně“. Jenže velké zápasy rozhodují jen ti, kteří jsou v něčem nejlepší.
Česká liga: kvalitní, ale izolovaná
Česká liga není špatná. Ale domácí hráči v ní často zůstávají příliš dlouho.
Zatímco srovnatelné země, jako je Dánsko, Chorvatsko nebo Portugalsko, posílají talenty ven už ve velmi nízkém věku, čeští hráči často čekají, až budou „hotoví“. Ostatně případ Schicka, který to tak neměl, jasně ukazuje, že výchova v zahraničí je neocenitelná.
Mladí hráči, kteří se dlouho drží v lize, přicházejí o intenzitu, tempo a zkušenost z evropského fotbalu. Logicky to pak odnáší reprezentace.
Absence dlouhodobé vize
Chybí jednotná myšlenka.
Belgii, Německu nebo Španělsku pomohlo, že si stanovily přesný systém, jak se chtějí herně prezentovat. A pak tomu přizpůsobily úplně všechno: mládež, trénink, výběr trenérů, filozofii klubů i svazu.
Česko podobnou vizi momentálně nemá. Reprezentace pak působí jako celek složený z jednotlivců, ne z jedné fotbalové ideje. Někdy převládají Slávisté, jindy Sparťané, v minulosti to byli leckdy hráči Plzně. Problém je, že klubové výběry doplňuje řada cizinců, bez kterých to prostě nefunguje. Zahraničních hvězd máme poskrovnu.
Fascinující statistika
A pak je tu něco, o čem se u nás skoro nemluví.
Jan Koller dal v reprezentaci 55 gólů. Je to rekord české reprezentace, která je na scéně teprve od roku 1994.
Itálie, jejíž fotbalová reprezentace má 120letou historii, čtyři tituly mistrů světa a jeden z největších výběrů kvalitních fotbalistů na planetě, má rekordmana s pouhými 35 góly.
Za třicet let samostatnosti máme výrazně produktivnějšího střelce než Itálie za více než století.
Nejlepší střelci historie české reprezentace. Patrik Schick už pronikl do elitní společnosti a historický bronz ho jistě nemine. Kdo ale přijde po něm?
A když půjdeme ještě hlouběji do historie, je tu jméno, které už skoro nikdo nepřipomíná. Pepi Bican, nejplodnější střelec v celých dějinách fotbalu.
Svědčí to o tom, že když český fotbal dokáže vychovat individuality, bývají výjimečné i ve světovém měřítku.
Troufám si tedy tvrdit, že Česko dokáže vychovat špičkové střelce i skvělé tvůrce hry. Jen to nedělá pravidelně a systematicky.
A dokud nezačneme tvořit prostředí, kde další Schick nebo Koller nebude výjimkou, ale přirozeným výsledkem dobré práce, budeme v evropském fotbale pořád jen čekat na další kvalitní generační vlnu. Ona určitě přijde. Ale bylo by mi příjemnější, kdyby to nebylo jen náhodou.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
