Článek
Z kazašského velkoměsta Almaty vyrážíme na západ ke kyrgyzské hranici pro jistotu už v sedm ráno. Cesta proběhne poklidně a o půl desáté už naše pasy zkoumají celníci. Něco se jim pořád nechce líbit; jestliže jízda z Almat sem trvala dvě a půl hodiny, minimálně stejně dlouhou dobu teď trávíme na hranicích.
„Příště letíme, přes Istanbul,“ pošeptá mi nenápadně můj společník. Celník, který drží naše pasy už tak dlouho, že má špičky prstů úplně fialové od rozpitých razítek z Ruska a Kazachstánu, se na nás zamračí. Vůbec všichni se tu tváří, jako kdybychom jim tu přišli udělat revoluci. Umiňuju si, že tričko s Che Guevarou, které mám na sobě, musím příště nechat doma. Suvenýry z Kuby nemusí být všude vítané.
Poblíž hranice s Tádžikistánem. Tahle hranice je složitá a rozkouskovaná a lidé se moc nemají rádi. Sem je lepší se nepouštět.
Náročný vstup do hlavního města
Kyrgyzské hlavní město Biškek leží prakticky přímo na hranici, která se zatím jeví nepřekonatelná. Pokud tam však neletíte z Prahy s přestupem v Moskvě nebo v Istanbulu, je to jediná možnost. Vztahy s Tádžikistánem i Uzbekistánem jsou napjaté (tedy zavřené hranice) a s Číňany se dohadovat odmítám. Rozumný člověk by zvolil ten let. My ovšem máme rádi dobrodružství, a tak teď trčíme na celnici na území nikoho v pohoří Ťan-šan.
Celníci odnášejí naše pasy kamsi do vedlejší místnosti, kde se o něčem vzrušeně dohadují. Mluví (předpokládám) kyrgyzsky, protože jim nerozumím ani slovo. Ono by to nebylo o moc lepší ani s ruštinou. Začínám si uvědomovat, že na cestování v téhle části světa jsme vybaveni dost mizerně.
Protože nám sebrali i mobily, bavíme se sledováním nástěnných hodin. Je to jedna z těch zrcadlových verzí, na první pohled matoucí, ukazuje však správný čas. Všimnu si, že jejich obrys podezřele připomíná hlavu Lenina. Celníci se konečně vynoří a slavnostně nám odevzdávají mobily i naše pasy opatřené razítkem. „Spasíba,“ povídám s tím nejvěrohodnějším ruským přízvukem, jakého jsem schopný. Je to jediné slovo, které v příštích 10 dnech v tomto jazyce použiju.
V Kyrgyzstánu převládá islám, a tak v osídlených oblastech narazíte na mešitu skoro na každém rohu.
Co je na Kyrgyzstánu tak zajímavého?
Když někam jedu, vždy mě zajímají jen dvě věci: jezera a hory. Střední Asie je na obojí bohatá, a když se mi naskytla možnost ji procestovat, neváhal jsem ani okamžik. Jen jedinou věc jsem považoval za trochu problematickou: ze sedmi milionů obyvatel tam mluví anglicky jen asi 30 tisíc lidí. Úředními jazyky jsou kyrgyzština a ruština. Jinými slovy, budeme se tu domlouvat hlavně rukama a nohama.
Nejsme tu však kvůli lidem, ale kvůli horám. Na severu je to pohoří Ťan-šan, které sem zasahuje ze sousední Číny, na jihu pak Pamír. Mezi nimi leží několik menších pohoří. Menších rozlohou, ne nadmořskou výškou: všechny jejich nejvyšší vrcholky jsou vyšší než Mont Blanc. Ostatně Kyrgyzstán je s průměrnou nadmořskou výškou 2 988 m n. m. čtvrtý nejvýše položený stát světa. Výše leží jen Bhútán, Nepál a sousední Tádžikistán.
Poloha Kyrgyzstánu je zajímavá také z toho důvodu, že hned za čínskou hranicí leží místo, které je nejvíce vzdálené od světového oceánu. Na rozdíl od Uzbekistánu se nejedná o stát, který hraničí pouze s vnitrozemskými státy, neboť Čína přístup k moři má. Jen je to 3000 kilometrů daleko. Jsme tedy tak daleko od moře, jak je to vůbec možné.
Jezero Issyk Kul je opravdový skvost. Návštěvníkům z hor muselo v dávných časech připadat jako zjevení.
Teplé jezero
Druhý důvod, proč sem milovníci přírody jezdí, je jezero Issyk-kul. Tahle vodní plocha, jejíž název znamená v překladu „Teplé jezero“, by jako moře klidně obstála. Má vyšší obsah soli než Baltské moře a je krásně modré a průzračné. Vzhledem k rozloze přes 6 tisíc kilometrů čtverečních (tedy o něco víc, než má celý Moravskoslezský kraj) rozhodně jako moře působí.
Jezero leží v nadmořské výšce odpovídající Sněžce a v červencových dnech má povrchovou teplotu kolem 21 °C. Jistě, není to žádný Jadran, ale nomády z okolních zasněžených hor muselo hřát velmi příjemně. Hlavně je to však krásné panoráma modrého jezera obklopeného čtyř i pětitisícovými vrcholy pohoří Ťan-šan.
Štít vítězství
U pohoří Ťan-šan ještě chvíli zůstaneme. Právě v Kyrgyzstánu, na jeho hranici s Čínou, leží jeho nejvyšší hora Džengiš Čokusu. S úctyhodnou nadmořskou výškou 7439 m n. m. je to z geologického hlediska nejsevernější sedmitisícovka na Zemi. V ujgurštině se nazývá Tömür a starší generace ji budou znát pod ruským názvem Pik Pobědy (v překladu Štít vítězství).
Džengiš Čokusu, dříve rusky nazývaný Pik Pobědy, je impozantní masív. Je to nejseverněji položená sedmitisícovka na naší planetě.
Člověka obeznámeného s reáliemi Ruska a někdejšího Sovětského svazu nepřekvapí, že hora byla takto pojmenována po vítězství v bitvě u Stalingradu za 2. světové války. Byl to druhý nejvyšší vrchol celého SSSR, po tádžické hoře Pik Kommunizma (Štít komunismu), která je vyšší jen o 56 metrů.
Z politického hlediska je Džengiš Čokusu důležitý mezník, po staletí vymezující sféry vlivu Ruska a Číny. Takto vysoká pohoří je možné překonat jen úzkými, lehce hájitelnými průsmyky. Přestože tak během 19. století ruská vojska několikrát vstoupila do západní Číny, oblasti na jih a východ od Štítu vítězství vždy zůstaly pod vlivem Říše středu.
Daleko od civilizace a demokracie
Do hlavního města Biškek, které kromě megalomanských soch a originálních mešit není kdovíjak zajímavé, přijíždíme předměstskou částí zvanou Lenin. Už to nás musí varovat, co nás tady čeká. Ostatně už to, že jsme v jedné z pouhých čtyř zemí světa, kde je ruština úředním jazykem, by mělo stačit.
Biškek, hlavní město Kyrgyzstánu, je umístěno přímo v podhůří. Podobně jako německý Mnichov nebo íránský Teherán tak nabízí překrásné výhledy. O tom se nám může v Praze jen zdát.
Okrajové čtvrti, jak už to tak ve všech postsovětských zemích bývá, jsou prostě nehezké, centrum však má své orientální kouzlo. A hlavně skvělou polohu uprostřed hor. Přímo z okna našeho hotelu se díváme na zasněžené čtyřtisícovky Kyrgyzského hřbetu. Jestli by se někde měl platit mastný příplatek za turisticky žádanou lokalitu, je to tady, ne v Benátkách nebo v Kodani.
Kromě přírody se tu navíc i skvěle vaří. Ujme se nás místní fotbalista Kayrat, který hrál i na Maltě a umí slušně anglicky, a u jeho manželky ochutnáváme všechny speciality místní kuchyně. Mně nejvíc chutnají plněné knedlíčky manty, zeleninová polévka čorba a smažené maso s cibulí kuurdak.
Kuurdak se dá připravovat na celou řadu způsobů. Mně chutnal nejvíc s pořádnou porcí masa.
Můj společník nejvíc oceňuje masové kapsy zvané samsa a kumys, alkoholický nápoj z kobylího mléka. Co bydlíme u Kayrata, je permanentně pod vlivem. „Spasíba,“ říkám asi posté za posledních pět dní, když dostávám jehněčí šašlik, masový špíz se spoustou druhů sýra a zeleniny. Kayratova manželka anglicky neumí.
Žádná cesta do Číny
Když se dostatečně pokocháme místními horami, jezerem Issyk-kul a spoustou dalších menších a mnohem chladnějších jezer, chceme jet dál. Přichází však špatná zpráva: naše žádost o víza byla zamítnuta.
Kyrgyzstán je stejně jako Mongolsko zemí koní. Je jich tu snad víc než lidí.
„To si děláš…“ nechce se mi věřit, když mi na místní chabé wifi ukazuje můj společník na mobilu zprávu od čínské ambasády. Že by jim ti celníci na kazašsko-kyrgyzské hranici dali echo, že jim tam budeme dělat revoluci? Je pravda, že když někdo překročí v tričku s Che Guevarou během pár týdnů hranice Ruska, Kazachstánu a Kyrgyzstánu a teď chce do čínského Sin-ťiangu, domova Ujgurů, asi trochu budí pozornost.
„Odůvodnění je v čínštině,“ podotkne můj společník. Dívám se na PDF se spoustou divných obrázků. Pohrdavě si odfrknu, aby bylo jasné, co si o čínštině myslím, a vztekle hodím mobil zpátky do batohu.
Samsa, v jihovýchodní Asii nazývaná samosa, je skupina jídel servírovaných v podobě zapečených taštiček s různými omáčkami.
Na Číňany bohužel žádné páky nemáme. Prohlédneme si alespoň hraniční jezero Čatyrkol, do průsmyku ale nepokračujeme. Někde v Africe bych zkusil někoho uplatit, z komunistů však mám respekt. Navíc v Číně je dnes státní svátek, Den armády. Radši tu armádu nebudeme pokoušet. Rozloučíme se s 3900 Kč za jedno turistické vízum do Číny, vrátíme se do Biškeku a kupujeme letenky domů.
Na návrh mého společníka to vezmeme přes Istanbul, ne přes Moskvu, ač by to bylo o něco levnější. Bývalého SSSR jsme už trochu přesycení. Kyrgyzstán však k návštěvě vřele doporučujeme. Jenom tam prosím leťte, překračovat hranice ve střední Asii po zemi je pěkná otrava.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
