Moje letní stěhování bylo za trest. To už je vážně lepší vyhořet

Pražáci všemu mimo Prahu říkají venkov, a mají spoustu kritérií, podle kterých tento venkov definují. Nejezdí tam metro, není tam O2 aréna, počet bezdomovců na kilometr čtvereční je podprůměrný a turisté tu nemusí jezdit z letiště do centra přecpanými autobusy nebo předraženými taxíky. Právě na takový venkov, do celkem malebného městečka mezi Krušnými horami a Českým středohořím, jsem se minulý měsíc odstěhoval.

Augiášův chlév hadr

Jestli jste někdy žili sami v supermoderním bytě o rozloze bezmála 100 metrů čtverečních, víte, jak jednoduché je začít hromadit věci. Já na takovém místě strávil čtyři docela příjemné roky, během kterých jsem si odpočinul od lidí, ale také nashromáždil neskutečné množství méně či více podstatného vybavení. Včetně nábytku. Když se tak začátkem tohoto roku ukázalo, že ceny bydlení rostou tak raketovým tempem, že pro mě už je neúnosné v Praze zůstávat, dost mi zatrnulo.

Jako rozhodující den, kdy Prahu definitivně opustím, jsem si určil první červenec. Někdy začátkem května jsem tedy začal balit postupně všech asi sto tun svých věcí do krabic. Kdybych to dělal poctivě každý den pár desítek minut, bylo by vše v klidu. Nicméně i tak by mě čekal úkol vpravdě biblických rozměrů: vyprat a sbalit (či vyhodit) dvacet párů bot, rozebrat počítačové stoly a doufat, že přepravu přežijí bez úhony, obalit počítače a monitory bublinkovou fólií, prozkoumat obsah všech osmnácti skříní. A modlit se, že vše dopadne dobře.

Nejjednodušší je přepravovat oblečení. I když vyklidit čtyři narvané skříně a jednu šatnu den či dva zabere, nakonec to stačí naházet do pytlů a v místě určení pytle obrátit vzhůru nohama. Hůř se přepravují sady vzácného nádobí: ty musíte obalit do novin, pečlivě naskládat do krabic a dávat pozor, aby ty krabice nevážily 50 kilo. Přece jen karton nemá kdovíjakou nosnost. Jak je mým dobrým zvykem, nechal jsem většinu balení na posledních pár dní, takže jsem se pak krutě zapotil.

V neposlední řadě bylo potřeba sundat všechny obrazy, kalendáře, vystavené mušle z Albánie, oblázky z islandské Černé pláže a stovky magnetek ze všech existujících i dávno neexistujících zemí světa, pod kterými roky úpěla moje lednička. Nejhorší byly ovšem papíry – tisíce, desetitisíce, ba možná statisíce dokladů, zápisků, záručních smluv, reklamací, deníků, dopisů, předvolání na policii a podobných nesmyslů. Znáte to – raději si všechno projdete, abyste omylem nevyhodili vysokoškolský diplom nebo dopis od první lásky. Opět to pár dnů či spíš týdnů zabere.

Pekelný den D

Modlil jsem se hlavně za jednu věc. Aby v den, kdy bude třeba všechno nastěhovat do dodávky a do přívěsu a dopravit sebe i věci na sever, nebylo 30 stupňů. V tomto případě byly moje modlitby sice vyslyšeny, neboť předpověď hlásila krásných 34, příliš mě to ale nepotěšilo. Když člověk plánuje stěhování na léto, musí předpokládat, že chladno nebude. Kdo tehdy mohl vědět, že kdybych vydržel ještě měsíc, stěhuju se v příjemném chládku?

Rozebrané stoly, zabalené počítače, krabice i tašky se vším možným. Žehlicí prkno, televize, panel s červeným světlem, obrazy, ohrada pro zvířata. Auto naložené vším tímhle haraburdím až úplně po střechu. Kdyby nás někdo kontroloval, musel by si myslet, že jsme někoho vykradli. Asi se trochu opakuju, ale je šílené, kolik věcí dokážete za čtyři roky nashromáždit. Zvlášť když nemáte nikoho, kdo by vám řekl, že už to přeháníte.

Když jsme krátce po jedenácté dopoledne vykonali dvacátou osmou cestu na opačnou stranu chodby k výtahu, do garáží a zpátky nahoru, lilo z nás jak při vylodění na Guadalcanalu. Odevzdali jsme klíče, omluvili se, že byt už nebylo možné dokonale uklidit, a zadali úkol, aby se tenhle žrout peněz co nejdřív prodal. Zvířata jsme moudře odstěhovali už o dva dny dřív, takže se jim tohle šílenství vyhnulo. Ono by je už stejně nebylo kam šoupnout.

Sousedovi jsme na chvíli odcizili košík z Teska, který měl příhodně zaparkovaný před vchodem, takže doprava to byla celkem efektivní. Jen jsem se poučil, že dávat navrch nejtěžší krabici, navíc plnou nádobí, je špatný nápad. Odneslo to kupodivu jen pár historických talířů, které skončily shodně na tři kusy.

A tak se stalo, že jsem v moři potu a v dodávce, jejíž maximální přípustné zatížení bylo překročeno tak trojnásobně, přesně po 5046 dnech definitivně opustil Prahu. Město, se kterým jsem spojil svůj život na více než čtrnáct dlouhých let. Byl to obrovský projekt. Do Prahy jsem přišel jako dítě a opouštěl jsem ji jako člověk s bohatými zkušenostmi, který už ví, co v životě chce. To je samozřejmě velká nadsázka, ale čtrnáct let vážně není málo. Pražskou misi jsem splnil.

Stěhování jako postrach lidstva

Jsou lidé, kteří se bojí stěhování jako čert kříže, a jsou i takoví, kteří se nikdy v životě nestěhovali. Mě to potkalo už popáté, takže jsem byl alespoň psychicky v dobré pohodě. Dokonce ani horké počasí mě nedokázalo vykolejit tak moc, jak jsem očekával. Už počtvrté se také stalo, že jsem byl poslední, kdo v daném bytě zůstával, takže veškerý úklid „do posledního šroubku“ byl na mně. To je takové malé doporučení: pokud bydlíte s někým, odstěhujte se jako první. Odpadne vám spousta starostí.

Je samozřejmě otázka, jestli je skutečně lepší vyhořet než se stěhovat. Pokud máte omezenou trpělivost a nezvládli byste procházet a třídit takové množství věcí, jaké jsem musel absolvovat za poslední čtvrtrok, možná dáte přednost požáru. Já jsem tu trpělivost v sobě našel. Problém akorát byl, že jsem se často začetl do různých zápisků nebo roky ztracených knih, a efektivita úklidu pak trpěla. Kdybych bydlel s někým impulzivním, vůbec bych se nedivil, kdyby mě u domu jednoho dne vážně přivítali hasiči.

I přes to všechno se mi podařilo bytu zbavit bez ztráty kytičky. Jestli se budu někdy stěhovat pošesté, využiju především Chat GPT. K tomu, aby mi všechno naplánoval, definoval jednotlivé fáze přesunu a dával mi během celého procesu psychickou podporu. To on umí nejlíp ze všeho.

Vyplatí se opustit Prahu?

Na závěr bych se ještě rád zmínil o tom, jestli se vyplatí opustit naše hlavní město a jít bydlet, jak se tam říká, na venkov. Odpověď bude vždy záviset na tom, jakou máte alternativu. Pokud jste podobně jako já něco jako digitální nomád a nepotřebujete kolem sebe milion lidí (v tomto případě doslova), které stejně neznáte, můžete zvednout kotvy kdykoli. Ať už budete bydlet v jiném českém městě, kousek za hranicemi nebo třeba na Havaji, v práci vám to nijak nebrání.

Když máte kořeny v nějakém jiném českém regionu, vždycky vás to bude trochu táhnout domů. Praha je takový svěží vítr, svět čerstvých možností, nekonečných příležitostí k objevování a seznamování, který se ale po určité době okouká. Zvlášť pokud jej neumíte využívat naplno.

Jestli máte podobné možnosti jako já, rozhodně bych neváhal. Ceny bydlení v Praze jsou už několik let šílené, a dost možná bude ještě hůř. Měl jsem možnost vzít si další práci a platit drahou hypotéku do roku 2052, nebo jít jinam a ještě trochu zbohatnout. V romantickém duchu můžeme říct, že jsem zvolil svobodu. Nebo že jsem se řídil názvem filmu Sbal prachy a vypadni. Už nelituju.

Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:

vlastní zkušenost autora se stěhováním z Prahy na „venkov“