Článek
Návštěva Singapuru, o které se rozepíšu jindy, stála za to. Poté, co můj společník o vlásek unikl vězení za zapomenutý balíček žvýkaček v příručním zavazadle, jsme se rozhodli nahlédnout do sousední Malajsie. Náš původní plán byl vypravit se odtamtud na sever do Kuala Lumpur, a pak do Thajska. Kvůli nějakým nepokojům na thajsko-malajské hranici jsme ovšem museli původní plán pozměnit. Mého společníka už roky lákalo Borneo. Rozhodli jsme se tedy vyrazit na sever, do malajské části tohoto lesnatého ostrova. Vízum pro Malajsii jsme měli, takže nebylo co řešit.
Neprostupné pralesy severního Bornea jsou domovem malého slona pralesního.
Borneo na rozcestí
Borneo je jedním z hlavních indonéských ostrovů, patří však k těm nejméně lidnatým. Je také jedním ze tří, o které se Indonésie dělí s jiným státem, v tomhle případě s Malajsií a sultanátem Brunej. Malajská část je mnohem rozvinutější, a hlavně s lepší infrastrukturou. Nabízí tak možnost vidět ze zdejších krásných pralesů, plných tropických druhů zvířat, mnohem víc. To nám přišlo dost atraktivní.
Přál bych si, abych mohl napsat, že místní pralesy jsou nedotčené, už desítky let to ale není pravda. Malajské státy na severním Borneu neoplývají bohatstvím, a kácení pralesů jim zajišťuje hned dva zdroje příjmů: prodej dřeva a vysazování palmových plantáží, na nichž se sklízí tolik oblíbený palmový tuk. I přes řadu kampaní proti němu se bohužel stále vyplácí pralesy kácet a zakládat nové plantáže.
Borneo, po Grónsku a Nové Guineji třetí největší ostrov světa, je tak rozpolcené nejen politicky. S ohledem na to, že většina turistů míří v Malajsii do hlavního města, které se nachází na pevnině, není příjem z turistického ruchu stále ještě dostatečný, aby dokázal nahradit tradiční ekonomiku. I v době psaní tohoto článku se tu kácí jeden hektar pralesa za druhým, vysazují se olejové palmy a ekologové si rvou vlasy. Je to krásná, ale problematická oblast.
Buddhistické chrámy ve státě Sarawak jsou bohatě zdobené výjevy z asijské mytologie. Tenhle je v „kočičím“ městě Kuching.
V zemi bílých rádžů
Přelet ze Singapuru do města Kuching, hlavního města státu Sarawak, trvá necelou hodinu. Kuching znamená v malajštině „kočka“ a město tomuto názvu rozhodně nezůstává nic dlužné. Kromě mňoukajících, čtyřnohých koček je tu i obrovské množství jejich soch všech tvarů, materiálů, velikostí a provedení. Najdeme tu dokonce i muzeum koček, jediné v jihovýchodní Asii, a vstupy spousty chrámů zdobí sochy s kočičími hlavami.
Prostě kdo se bojí koček, nesmí do Kuchingu. Není to zase tak vzácná porucha, trpěl jí například i český král Václav II. Tady by končil na kapačkách na každém kroku, protože kočkám se vážně vyhnout nedá. Zaženeme vztekle prskajícího černého kocoura, který zřejmě nemá rád Evropany, a jdeme si klasicky půjčit auto. Tady v Sarawaku nás moc nezajímají města, ale příroda. A hlavně v jakém je stavu.
Orangutani jsou jedni z nejbližších žijících příbuzných člověka. Je to velké selhání lidstva, že na ně asi jednou budeme koukat jen v zoo.
Silnice AH150 nás vede ze západního okraje státu, kde Kuching leží, podél celého pobřeží až na východ do Bruneje. Sarawaku se dodnes přezdívá Země bílých rádžů. Více než sto let, mezi roky 1841 a 1946, totiž tenhle stát spravovala rodina Brookeových. Na počátku téhle dynastie stál britský dobrodruh James Brooke, který pomohl brunejskému sultánovi vyčistit pobřeží od pirátů. Za odměnu od něj dostal Sarawak do správy. Během dalších generací tu Britové vládli jako absolutní panovníci, ne jako kolonizátoři, což je světová rarita. Po japonské okupaci za druhé světové války se rozhodli předat zemi britské koruně. V roce 1963 se pak stal Sarawak součástí nové svobodné Malajsie.
Krásná i rychle se kazící příroda
Projíždíme rozlohou bezkonkurenčně největším státem Malajsie. Na rozloze odpovídající Řecku tu žije jen něco přes 2,5 milionu obyvatel. Není tak divu, že nás silnice vede hustým pralesem mezi skalisky, desítkami rozvodněných potoků a klidnými lesními zákoutími zcela bez lidí. Z dálky pozorujeme bornejské orangutany, poměrně blízce příbuzné lidem, a v porostech na březích řek se skrývají i sloni. Nejsou to sloni indičtí, ale pralesní – trpasličí druh, který se přizpůsobil životu v hustých pralesech jihovýchodní Asie.
Na některých místech severního Bornea probíhá těžba v obludném rozsahu. Tady by se nabízel spíš panoramatický snímek.
Druhý den ráno bohužel vidíme i odvrácenou stránku téhle země. Stopy těžké lesní techniky a její zvuk, který se k nám nesl přes údolí, dával tušit, co se tady odehrává. Mezi městy Sibu a Bintulu jsme narazili na místo, kde probíhala těžba nepředstavitelného rozsahu. Stovky, tisíce pokácených kmenů, které odvážely desítky nákladních vozidel k dalšímu zpracování. Sice tu nebyl žádný zasmušilý orangutan, pozorující zkázu svého přirozeného biotopu, ale bylo nám z toho smutno i tak.
Náladu nám částečně vylepšily dechberoucí výhledy na Jihočínské moře. Nenechte se zmást názvem, s Čínou má tohle okrajové moře Tichého oceánu společné jen to, že se na severu dotýká jejího jižního pobřeží. Jinak leží převážně mezi Malajsií, Vietnamem a Filipínami. Faktem ale je, že Čína se nad ním snaží získávat kontrolu. Na Spratlyho ostrovech mezi filipínským ostrovem Palawan a pobřežím jižního Vietnamu už léta buduje nelegální vojenské základny.
Večer ochutnáme typickou specialitu jihovýchodní Asie, polévku laksa. Ta má v každé zemi úplně jinou podobu, a ta v malajském Sarawaku mi asi učarovala nejvíc. Základem je bohatý vývar z kuřecího masa a krevet ochucený chilli, tamarindem, zázvorem a citronovou trávou. Podává se s rýžovými nudlemi, kousky kuřecího masa, krevetami a plátky rybího koláče. Navrch se umisťuje omeleta nakrájená na proužky, bylinky, fazolové výhonky a limetka. My dostali i čerstvou koriandrovou nať. Je to doslova exploze chutí.
Pobřeží Jihočínského moře nám trochu uklidnilo pocuchané nervy ze setkání z těžaři. Tady jsme na chvíli zapomněli, jak pralesa ubývá.
Polévku laksa vám v každé oblasti jihovýchodní Asie udělají jinak. V Sarawaku jsou v oblibě krevety a chilli.
Největší jeskyně světa
Třetího dne v poledne dorážíme do města Mili, odkud nás čeká krátký přelet do národního parku Gunung Mulu. Místní jehlicovité, rozeklané horské vrcholky působí jako z jiné planety. Svým způsobem se trochu podobají místům, kde se natáčel Avatar, ale není to úplně totéž. Tady působí agresivně, jako by chtěly rozřezat oblohu na kusy.
Pro geologa je to ovšem učiněný ráj. Vedle největší jeskyně světa, kam by se prý vešlo 40 zaparkovaných letadel Boeing 747, je fascinující extrémní erozí vápence, která vytvořila děsivě rozeklané hřebeny. Může za to především tropické klima se spoustou dešťů. Ty v průběhu milionů let od usazení schránek mořských živočichů odplavily méně odolné části vápence a vytvořily tuhle dramatickou scenérii.
Národní park Gunung Mulu s fascinujícími vápencovými hřebeny. Statisíce let tropických dešťů vytvarovaly tuhle neskutečnou scenérii.
Říční systém ve spodních patrech národního parku je domovem spousty tropických ledňáčků.
Když nám průvodce vypráví, že místní jeskynní systém, kterým jsme kráčeli do hlavního jeskynního dómu asi hodinu a půl, má více než 300 kilometrů chodeb, i otrlejší z nás dostávají trochu klaustrofobii. V jiné jeskyni prý zase žije hejno třech milionů netopýrů, každý večer vylétající v jednom obřím hejnu na lov. Jen v téhle jedné jeskyni žije víc netopýrů, než kolik obyvatel má celý stát Sarawak.
Střecha Bornea i masožravé kytky
Nyní nás čeká ještě dvoudenní poznávání státu Sabah, tvořícího severovýchodní cíp Bornea. Tahle oblast má kulturně blízko k nedalekým Filipínám, a Filipíny na ni také čas od času vznášejí nárok. S Malajsií tak nemají zrovna přátelské vztahy. I to je důvod, proč se v oblasti i ve čtvrtině 21. století stále daří pirátům, protože obě země proti nim nejsou schopné koordinovaně zakročit.
Posvátná hora Kinabalu je nejvyšším vrcholem Malajsie a vůbec celé jihovýchodní Asie. Vyšší hory najdeme až v Himalájích a na druhé straně na Nové Guineji.
Při pohledu na líně se převalující mračna a mlhu nad kopci státu Sabah už chápeme, proč se před léty vžilo označení „tropický deštný les“.
Projíždíme pod horou Kinabalu, nejvyšším vrcholem Bornea i celé Malajsie. Dosahuje výšky úctyhodných 4095 metrů nad mořem, což z ní činí nejvyšší bod mezi Himalájemi a Novou Guineou. Při pohledu na mohutný masív posvátné hory, lehce zahalený mlžným oparem, není těžké pochopit, proč místní kmeny už tisíce let věří, že nahoře sídlí duše zemřelých.
Ještě se krátce zastavíme v místě, kde rostou překrásné masožravé rostliny. Jejich kalichy jsou místy větší než hlava mého společníka. Po dřevnatých stonkách rostlin běhají jakési myši a veverky, které sají nektar rostliny. Dávají si ovšem dobrý pozor, aby je kalich nepolapil. Můžu zodpovědně prohlásit, že za dobu, co jsme rostliny pozorovali, žádný hlodavec nepřišel k újmě. Později zjišťujeme, že český název této krásné smrtící květiny zní láčkovka rádža.
Láčkovka rádža je jednou z největších masožravých rostlin indonéského souostroví.
Vypadá nebezpečně, že?
Nomádi na vodě
A teď se konečně dostáváme do vesnice národa Bajau, kterému se často přezdívá mořští cikáni. Není to nutně pejorativní označení, ale znamená prostě přirozené vyčlenění z většinové populace. Tenhle národ, podobně jako třeba Tankové na Perlové řece v čínském Kantonu, tráví celý život na lodích a kůlových stavbách na vodě. Dříve vystupovali na břeh jen kvůli obchodu nebo doplnění zásob pitné vody. Dnes se na některých místech usadili trvale.
Ještě před pár desítkami let žili mořští cikáni jen na lodích. Postupem času však byli nuceni se usadit a dnes bydlí, často zcela mimo systém, v domech na kůlech kousek od pobřeží.
Národ Bajau pochází původně z jižních Filipín, ovšem postupně se rozšířil do všech oblastí Jihočínského moře. Jak nám s nadšením předvádí dva asi desetiletí kluci, jejich elitní disciplínou je potápění. Pod vodou dokáží vydržet i pět minut na jeden nádech a vrak obchodní lodi, ke kterému se tady potápějí, je podle mě dobrých 50 metrů hluboko. Je to pozoruhodná adaptace: vědecké studie ukázaly, že mají větší slezinu, která jim umožňuje efektivněji využívat zásoby kyslíku.
Tradiční lodě, na kterých dříve žily celé generace, se nazývají lepa-lepa. Na rozdíl od zmíněných Tanků v Číně se pohybují výhradně na moři, na řeky se nepouštějí. Později, když Filipíny a Malajsie začaly legislativně omezovat možnosti mořského nomádství, si začali stavět známé domy na kůlech. Po staletí je živí lov ryb a chobotnic pomocí harpun a sběr mušlí a perel, které následně prodávají. S moderní dobou však někteří začali používat k lovu dynamit nebo kyanid, což je skutečné peklo pro korálové útesy.
Celý život národa Bajau je spojený s mořem. Na něm se rodí, vyrůstají, žijí, pracují i umírají. Za tisíce let se u nich vyvinula řada adaptací, jako například schopnost na dlouhé minuty zadržet dech.
Mnoho příslušníků národa Bajau nemá občanství, oficiálně tedy neexistují. Nemají přístup ke vzdělání ani ke zdravotní péči. Jejich tanec igal-igal, který nám chlapci předvádějí, napodobuje pohyby ryb a dmutí mořských vln. S tou dvojicí jsme se už v duchu rozloučili, protože se nevynořili skoro šest minut, nakonec se ale ukázali a každému nám dali jednu rozeklanou černou mušli na památku. Jak nám vysvětlili, tenhle dar musíme přijmout, jinak urazíme duchy moře. Právě těch se mořští cikáni bojí nejvíc.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
