Článek
Stál jsem na molu v dusném ranním vzduchu a pozoroval, jak se na palubu pomalu sunou krabice s pomeranči. Zíval jsem na celé kolo, ale intenzivní vůně linoucí se z beden mě probouzela celkem důrazně. Spolu s nimi jsme se chystali na ostrovy, které většina lidí zná jen z hodin zeměpisu. Pokud vůbec.
Pohodový přístav
V přístavu nikdo nepospíchal. Všechno mělo své pořadí: nejdřív pomeranče a nějaké další bedny s neidentifikovatelným ovocem, potom rýže. Až nakonec my. Cíl cesty: Svatý Tomáš a Princův ostrov. Co od toho čekat, to jsme nevěděli ani my dva. Bylo nám však jasné, že sem se jen tak nepodíváme.
Proč jsme tam mířili? Nebylo to jen proto, abychom mohli zapíchnout další exotický špendlík do mapy. Poté, co jsme zjistili, že letecké spoje jsou pozastavené na neurčito a osobní lodní doprava je vyprodaná na dva týdny dopředu, jsme to už chtěli vzdát.
Pak nás ale zlákala představa pomalejší cesty. Takové, kde se i čekání promění v součást příběhu. A taky samozřejmě zvědavost, jak na takhle nedostupném místě vlastně žije.
Loď, která voněla po citrusech
Ta loď byla stará, ovšem v dobrém slova smyslu. Kovové zábradlí ohmatané úplně do hladka, že původní nátěr (snad modrý?) nebylo skoro vůbec rozeznat. Lavičky byly odřené, ovšem z poctivého dřeva. Její motor, když konečně naskočil, zněl trochu jako hlas starého trpělivého učitele, který ví, že ho nakonec stejně každý poslechne.
Pomeranče se kroutily v desítkách sítích uložených v bednách v nízkém podpalubí. Pár jich vypadlo a kutálelo se po palubě jako hrací kuličky. Posádka je sbírala s klidem, který se dá natrénovat jen dlouhými roky pod spalujícím africkým sluncem.
Vedle mě si sedla mladá žena, zřejmě Portugalka. Její lehké modrobílé šaty mi připomínaly design portugalských domků, jednoduchý, ale stylový. Na klín si položila tašku s něčím, co podezřele vonělo po čokoládě. „Kakao,“ řekla mi francouzsky, když si všimla, že mě ten omamující odér neodolatelně přitahuje. „Na ostrovech mají moc dobré.“
Neodpověděl jsem nic moc chytrého, jen přikývl. Uvědomil jsem si to až mnohem později: tenhle stát je sice tak malý, že byste ho na mapě Afriky hledali s lupou, ale jeho historie je úzce spojená s kakaem a kávou. Pomeranče se vozí opačným směrem.
Klidné domky v portugalském koloniálním stylu a v pozadí nejvyšší hora Princova ostrova – Pico Papagaio.
Líná cesta zálivem
Vypluli jsme bez fanfár. Loď nebyla uzpůsobená pro přepravu cestujících, byl jsem si dokonce jistý, že se to nesmí. Za pár dolarů ovšem posádka přimhouřila oči a dokonce nám uvolnila nejlepší místa na palubě. Ukázalo se, že to není nic výjimečného, protože nakonec nastoupilo asi dvacet cestujících.
Přístav se odsunul dozadu jako stará pohlednice s palmami a temným oceánem. Vlny nebyly velké, zato pravidelné. Nákladní loď se na nich vznášela jako pták, který přesně ví, kdy má mávnout křídly. Hudba z otřískaného rádia pod velitelským můstkem zněla trochu plechově, trochu vesele. Byl to přesně ten typ rytmu, který udělá i z čekání na kotvící lano malou slavnost.
Na palubě vznikala přátelství na pár hodin: holohlavý muž s pytlem rýže, mladík s telefonem bez signálu, dvě děti, které dělaly z pomerančů imaginární autíčka. Občas někdo podal někomu vodu, jindy se jen sklopil klobouk proti slunci. Skoro se nemluvilo. Jako by místo, kam jsme měli namířeno, bylo důkazem samo o sobě.
Tahle líná cesta mě bavila. Na mapě je to pár centimetrů, v reálu skoro den cesty. Měli jsme hromadu času si vydechnout. Zjistil jsem, že teprve když se člověk vzdá obvyklé touhy sledovat časy příletů a odletů a zpoždění, objeví přítomnost. Tahle měla velké kouzlo, odměřované jen pleskáním vln o otřískanou příď lodi. A s vůní kakaa, pomerančů a afrických tropů.
Pan Kontent
K zábradlí si přisedl námořník, štíhlý muž s kůží jako dubová kůra. Chvíli jsme si anglicky povídali. Zajímal se, odkud jsme, a proč plujeme právě do téhle země. Zeptal se, odkud jsem. A když slyšel „Praha,“ usmál se, jako by to bylo za rohem. Název města vyslovil opatrně, jako by se bál, aby mu neuteklo.
Některé pláže ostrova Svatý Tomáš jsou doslova kouzelné, obklopené zelenými kopečky.
Řekl, že moře tady umí být ošklivé, ale naučí člověka trpělivosti. Smál se, když mu můj společník řekl, že sem jedeme jen ze zvědavosti. Mě zase zajímalo, kde se bere ta trpělivost, se kterou posádka krotí náklad a nástrahy moře.
„Lidi chtějí vše hned,“ pokrčil rameny, „ale moře si nedá poručit.“
Ukázal směrem k bednám. „Někdy nás zdrží pomeranče. Když nějaké zbydou, rozdáme je dětem. A všichni jsou najednou kontent.“ To slovo se mi líbilo – kontent. My si pod ním představujeme něco úplně jiného. Tady znamenalo prostou věc. Být v klidu a v pohodě.
Oáza nadpozemského klidu
Příjezd na ostrov Svatý Tomáš nenastal v jediném okamžiku. Byla to spíš taková série drobných potvrzení. Nejdřív se v dáli vynořil tmavě zelený pruh. Pak se vynořili rybáři na molu a po dalších pár minutách přestali vypadat jako malé figurky. Nakonec motor utichl do ticha s mírnou příchutí soli.
Vzduch tu byl vlhký a těžký, ale ani trochu nepřátelský. Domečky, některé oloupané deštěm, jiné čerstvě natřené, stály v jedné nerovné řadě jako proměnlivé moře, které nás sem dopravilo. Bylo to plno palem, které se však nepředváděly. Jen tiše a důstojně stínily.
Pico Cão Grande je nejvyšším vrcholem ostrova Svatý Tomáš. Navzdory dramatickému vzhledu nedosahuje takové nadmořské výšky jako jeho protějšek na Princově ostrově. Je to jen nějakých 663 metrů nad mořem.
Od pomerančů jsme měli ulepené ruce a chuť na cokoli kromě citrusů. Koupili jsem si ryby opečené na roštu. Citrusovému prokletí jsme sice neunikli, protože měla limetkové a kouřové aroma, ale chutnala výborně.
Seděli jsme na nízké zídce, poslouchali křik dětí a přemýšleli, proč vlastně máme tak slavnostní náladu. Možná to bylo tou trochou nečekaného klidu, který jsme tu objevili. Vědomí, že cesta zpátky opět zabere celý den mezi krabici s pomeranči, tomu nahrávalo.
Na tržišti si všímáme, že tady se nevyjednává křikem jako na jiných afrických trzích. Spíš pohledem a malým gestem. Usměvavá prodavačka, které nemůže být víc než šestnáct let, přihodí mému společníkovi k nákupu hrstku sušených banánů „na cestu“. Zaskočí ho to natolik, že jí poděkuje česky.
Druhý den se přesuneme na Princův ostrov. Je ještě klidnější, ještě odlehlejší, ještě ztracenější. Panuje tam ještě větší pohoda. Kdybychom se někdy chtěli někam zašít, bude to právě tady.
Ostrovy, které se nevnucují
Svatý Tomáš a Princův ostrov se někdy označuje za zapomenutý ráj. Pravdivé je to jen z poloviny. Zapomenutý je určitě, nepůsobí však jako honosná výkladní skříň pro turisty. Spíš jako domov, který si nic nepředstírá. Ostatně turisti sem skoro nejezdí.
Jenže by měli. Džungle je tu opravdová, plantáže působí příjemně ospalým dojmem. Členité pobřeží mění atmosféru s každou další zatáčkou. Místo turistů nasloucháte větru a moři a zpěvu tropických ptáků. Nevím jak vám, ale mně to takhle vyhovuje.
Když se večer setmí, je tma opravu černá a svítí v ní jasně žluté hvězdy. Na pevnině bychom měli potřebuj je identifikovat, tady se jenom díváme. Ta scenérie je pro nás Evropany neuvěřitelná sama o sobě.
Obloha v Africe je mimo velká města nezkažená světelným smogem, a tak si můžete vychutnávat hvězdokupy stejně jako naši předci před tisíci lety (ilustrační foto).
A tak se stalo, že jsem si z téhle země odnesl mnohem víc, než jsem čekal. Odpočinek od světa, kde se pořád za něčím ženete, kde nemáte čas se kochat. Kde jste otrávení, když vám kurýr přiveze jídlo o dvacet minut později. Kde jsou hvězdy na obloze sotva vidět.
V tomhle smyslu je tenhle zapadlý kout Afriky opravdovým rájem.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zkušenost autora z cestování po Africe
