Článek
Egypt má jednu zvláštní vlastnost. Dokáže spojit pohlednicovou idylu s neklidem, který se ozve přesně ve chvíli, kdy sundáte žabky a poprvé vstoupíte do vody. Moře je průzračné, teplé, klidné. A přesto se v hlavě spousty lidí okamžitě rozsvítí varovná kontrolka: „Pozor, tady už nejsi doma.“
Zpočátku je to nenápadné. Voda sahá sotva po kolena, kolem se líně převalují ryby, které vypadají, že o vás nemají ani ten nejmenší zájem. Člověk má pocit, že se vlastně nic neděje. Jenže pak se položí na vodu, udělá pár temp navíc. Pod nohama už není písek, ale barva, kterou lze popsat jen neurčitě. Je to pověstná hloubka. A přesně v tu chvíli se objeví myšlenka, kterou nikdo nevysloví nahlas. Tady už by se teoreticky mohl objevit žralok.
Když začne pracovat hlava
Samozřejmě se neobjeví nic. Maximálně ryba, která vypadá, jako by ji navrhl nějaký avantgardní umělec, úplně bez konzultace s realitou. Hlava ale jede na plné obrátky. Každý stín je podezřelý, každý pohyb vody působí koordinovaněji, než by bylo zdrávo. Z moře, které ještě před chvílí připomínalo akvárium, se v mysli stává prostor, kde by se něco klidně mohlo stát.
Objevovat korálové útesy je úžasný zážitek. Mnozí si ho ovšem spojují s iracionálními obavami.
Faktem je, že podobně se chováme i jinde. V letadle stačí lehké zhoupnutí a i ti, kteří přes den řídí auto po dálnici, což je objektivně stokrát nebezpečnější, se začnou tvářit, že právě ztratili kontrolu nad vlastním životem. Je to fascinující paradox.
Tenhle druh strachu je zvláštní v tom, že není vidět. Přichází tiše, tváří se racionálně a vydává se za opatrnost. Člověk se najednou přistihne, že se rozhlíží víc než dívá dolů, že se na vodu pokládá rovněji, než by bylo nutné. Že se snaží působit dojmem, že má situaci pod kontrolou. Nalijme si čistého vína: právě v tu chvíli ztrácí kontrolu nejvíc.
Tvářit se nechutně
Právě tady přichází ke slovu jediná strategie, která skutečně funguje: tvářit se nechutně. Ne snad fyzicky, pokud by vás to napadlo. Nikdo po vás nechce, abyste dělali grimasy nebo odpuzovali okolní plavce. Jde spíš o takovou mentální polohu. Je to okamžik, kdy si přestanete hrát na důstojného návštěvníka exotiky a smíříte se s tím, že jste jen jeden z mnoha naprosto bezvýznamných prvků v cizím ekosystému.
Turista, který se v moři snaží vypadat suverénně, je totiž ten nejnapjatější. Pořád kontroluje okolí, hlídá směr, nechce dát najevo nejistotu. Až když se turista uvolní, povolí ramena a rezignuje na vlastní důležitost, začne si dovolenou skutečně užívat. Nechutnost v tomhle smyslu znamená opustit představu, že jste hlavní postavou dokumentu. Nejste. A to je vždycky dobrá zpráva.
Doma se nebojíme
Zajímavé je, že tenhle strach do cizích vod přinášíme hlavně my sami. Doma se koupeme v rybnících a v řekách, kde si nevidíte ani na vlastní kolena, a maximálně řešíme, jestli se o nás otřel kapr, nebo igelitový sáček. V Egyptě, kde vidíte desítky metrů pod sebe a kolem vás plavou ryby všech tvarů a barev, máte pocit, že vstupujete na nepřátelské území.
Není to ale mořem. Celý problém je v naší hlavě. Cizí prostředí, cizí fauna, pár trochu nafouklých mediálních historek – a mozek si ochotně doplní zbytek. Strach se navíc chová společensky. Šíří se rádoby vtipnou poznámkou u lehátka, zkoumavým pohledem do vody, vyprávěním zkušenějších cestovatelů. A čím víc se o něm mluví, tím opravdovější se zdá.
Po návratu na pláž se musíme smát, čeho jsme se vlastně báli.
Stačí se ale na chvíli zastavit. Podívat se kolem sebe. Na lodě, ostatní potápěče, na klidnou hladinu. Připomenout si, že jste na organizované dovolené, ne na expedici do neprobádaných vod. A pak znovu udělat to nejjednodušší: přestat si připadat důležití.
Moře si vás stejně všimne jen okrajově.
A žralok? Ten zůstane přesně tam, kde má. V titulku.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
autorovy zkušenosti z cest po Egyptě a Rudém moři
