Článek
Svatováclavská koruna patří mezi nejvýznamnější české památky a je neodmyslitelnou součástí korunovačních klenotů. Přestože po zániku monarchie a vzniku republiky v roce 1918 nepřešla mezi oficiální státní symboly, zůstává pro Čechy symbolem svébytnosti a státní kontinuity. Jeden z nejcennějších českých pokladů, zasvěcený svatému Václavovi, patronu české země, je uložen v korunní komoře nad svatováclavskou kaplí v katedrále sv. Víta v Praze. Veřejně je ukazována jen výjimečně, při mimořádných státních událostech.
Koruna, která nepatří králi
Korunu nechal zhotovit Karel IV. roku 1346, ještě za života svého otce Jana Lucemburského. Od počátku nešlo o osobní majetek panovníka, ale o svatou relikvii patřící celému království prostřednictvím svatého Václava. Směla být použita jen při korunovacích či jiných zcela výjimečných příležitostech. Představovala fyzické ztělesnění české státnosti a byla společným symbolem všech zemí Koruny české.
Její posvátný statut posilovala skutečnost, že šlo o korunu relikviářovou – do křížku na jejím vrcholu je zasazen údajný trn z Kristovy trnové koruny. Český král tak symbolicky přijímal stejnou korunu jako sám Kristus. Podle papežské buly z roku 1346 měla spočívat na lebce svatého Václava, uložené v relikviářové bustě v katedrále sv. Víta. Jinak se používala jen při řádné korunovaci. Kdo by porušil pravidla jejího užívání, vystavoval se nejvyššímu církevnímu trestu – exkomunikaci.
Vyobrazení Svatováclavské koruny dnes zdobí naši jednokorunovou minci.
Ta představovala ve středověku opravdu velký průšvih. Své o tom věděl nejen Jan Hus, který ztratil na koncilu v bavorské Kostnici roku 1415 podporu světské i církevní moci, ale o dvě staletí dříve i anglický král Jan Bezzemek. Ten byl kvůli sporu s papežem Inocencem III. o jmenování arcibiskupa v Canterbury v roce 1209 exkomunikován a na Anglii byl uvalen interdikt (zákaz bohoslužeb). Kvůli tomu se začala brzy bouřit šlechta, která s církevní mocí spolupracovala. Král tak musel ustoupit, zaplatit papeži velké odškodné a přijmout Anglii jako papežské léno.
Středověk prostě stál na křesťanských hodnotách, které papež prostřednictvím církve ztělesňoval. Církevní moc byla v raném a vrcholném středověku obrovská.
Předchůdkyně dnešní koruny
První čeští králové, Vratislav II. a Vladislav II., používali korunu byzantského typu – šlo spíše o čelenku s přívěsky na řetízcích. Dědičný královský titul získal až Přemysl Otakar I. ve slavném roce 1212, a i on měl vlastní korunovační klenoty. Z jejích vyobrazení za vlády Přemysla Otakara II. víme, že koruna už tehdy měla liliovitý tvar, kterým se patrně inspirovala i pozdější koruna Karla IV.
Pohřební koruna krále Přemysla Otakara II. z roku 1278. Jejím designem se Svatováclavská koruna značně inspirovala.
Václav II. si nechal k pražské korunovaci roku 1297 zhotovit novou přemyslovskou korunu, zlatý meč a zlatý štít. Právě tuhle korunu později nosil i Jan Lucemburský. Podle jedné z hypotéz ji Karel IV., když si objednal výrobu nového modelu, daroval do Cách na bustu Karla Velikého, podle jiné ji věnoval do Polska. V každém případě opustila České království.
Karlova nová koruna se tvarem inspirovala právě přemyslovským vzorem a také korunou francouzských králů. Od první zmínky v roce 1351 se ustálil název „koruna svatého Václava“ (corona sancti Wenceslai). V latině byla označována též jako „koruna Království českého“ (corona regni Bohemiae).
Drahokamy a sedm klíčů
Na koruně najdeme 96 drahokamů a 20 perel, z nichž mnohé patří k největším na světě. Nejvzácnější je srdčitý spinel z pohoří Pamír nebo Hindúkuš, jeden z největších svého druhu. Spinely zdobily relikviáře buddhistů, muslimové je považovali za kameny přímo z ráje a v křesťanské Evropě symbolizovaly především Kristovu oběť a věčný život. Barevné uspořádání není náhodné – červené kameny na čelní a zadní straně symbolizují krev a život, modré na bocích nebe a věčnost.
Korunovační klenoty jsou uloženy v katedrále sv. Víta za sedmi zámky. Každý z nich má v držení jiná významná osobnost – prezident republiky, předsedové Senátu a Poslanecké sněmovny, premiér, pražský primátor, pražský arcibiskup a probošt metropolitní kapituly u svatého Víta. Teprve kombinací sedmi klíčů lze dveře klenotnice otevřít. Tato tradice sahá k době Leopolda II., kdy byly klenoty znovu uloženy v chrámu sv. Víta po návratu z Vídně. Stalo se tak 9. srpna 1791 a o necelý měsíc později jí byl Leopold korunován českým králem.
Posledním panovníkem, který byl Svatováclavskou korunou korunován, byl 7. září 1836 Ferdinand V.
Historie jejich uložení je pestrá – byly na Karlštejně, na Staroměstské radnici i ve Vídni. Do Prahy se vracely vždy při korunovacích. Poslední korunovace proběhly v září roku 1836, kdy se nechali postupně korunovat Ferdinand V. a jeho manželka Marie Anna Savojská. František Josef I. se navzdory slibům nikdy českým králem korunovat nedal.
Prokletí koruny a nacistická oběť
S korunou se pojí pověst, že kdo si ji neoprávněně nasadí, do roka zemře. Během druhé světové války se tahle legenda propojila se jménem zastupujícího říšského protektora v Praze, jímž byl od září 1941 Reinhard Heydrich. Ten si v listopadu téhož roku nechal korunovační klenoty ukázat a podle některých pamětníků se koruny i dotkl, možná ji dokonce zkusil na hlavě – o tom však jednoznačné důkazy neexistují. Heydrich byl vyfotografován pouze u klenotů, ne při kontaktu s korunou.
O půl roku později se stal v Praze obětí atentátu parašutistů vyslaných z Londýna v rámci slavné operace Anthropoid. Zranění sice přežil, ale o několik dní později v nemocnici zemřel, zřejmě na otravu krve. Dodnes se spekuluje, zda jeho smrt byla opravdu jen následkem zranění, nebo jestli v tom sehrála roli i neochota nacistických špiček potenciálně nebezpečného Heydricha zachránit.
Emil Hácha a Reinhard Heydrich (uprostřed) u českých korunovačních klenotů v listopadu 1941, dva měsíce po jmenování Heydricha zastupujícím říšským protektorem.
Relikvie, symbol, memento
Bezmála pět set let, od Karla IV. v roce 1347 až po poslední korunovaci Ferdinanda V. roku 1836 je Svatováclavská koruna tichým svědkem běhu českých dějin. Viděla nesmírnou slávu i řadu krizí, přežila válečnou vřavu i změny politického režimu. Dnes je pro český národ víc než jen uměleckým dílem – je to relikvie, symbol státnosti a memento pomíjivosti moci. Její stylizovanou kresbu máte vždy po ruce, protože je vyobrazena na české jednokorunové minci.
Její zlato a drahokamy sice září stále stejně jako za Otce vlasti, skutečná hodnota Svatováclavské koruny však leží v příbězích, se kterými je spojována. Legenda o trnu z Kristovy koruny, tajemství za sedmi zámky, odepření korunovace Františka Josefa I. i temná kapitola s Heydrichem – to vše dává koruně hlubší význam. A ten poslední příběh nese i varování, že některé symboly je lepší ctít, než si s nimi zahrávat.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
