Článek
„Togo není mnogo,“ vyřkne zdánlivě nesmyslnou větu můj společník, zatímco čekáme na odbavení na hranici Beninu s Togem, na hraničním přechodu Hilla-Condji. Je to významná historická narážka. Tahle malá západoafrická země, která je kvůli svému názvu terčem mnoha vtipů* v angličtině, je kupodivu historicky spjata s Československem. Nebo se to spíš jen traduje.
*anglicky „to go“ znamená „s sebou“ – o pokrmech v restauraci/nápojích v kavárně
Československá kolonie v západní Africe?
Československo a kolonie, to přece nejde dohromady. V době, kdy československý stát vznikal, už bylo celé území Afriky dávno rozparcelováno mezi evropské státy. Navíc jsme neměli přímý přístup k moři, takže i v případě, že bychom nějaké ty kolonie měli, by byla jejich správa dost náročná. Celou Afriku si rozdělili Angličani, Francouzi, Němci a Portugalci a na nás nezbylo nic.
První světová válka nepřinesla jen konec čtyř významných monarchií a vznik nových demokratických států. Významným efektem bylo také odebrání afrických (a dalších) kolonií poraženým státům, tedy především Německu. V případě Afriky se jednalo mimo jiné i o zmíněné Togo, které Němci spravovali od roku 1905. Britové a Francouzi se zavázali respektovat německou suverenitu nad tímto úzkým pruhem země (Togo má v nejširším bodě jen 120 km).
Mapa afrických kolonií v roce 1914. Německé Togo (zvané Togoland) je stejně jako ostatní německé kolonie označené modrou barvou a leží z nich nejdále na západ.
Místní obyvatelstvo bylo přinuceno k práci, a tak tam Němci pěstovali kakao, kávu a bavlnu a infrastruktura se utěšeně rozvíjela. Tomu však učinila přítrž první světová válka, která se – jak název napovídá – neodehrávala jen na evropských bojištích. Togo bylo napadeno zleva z britské Ghany (tehdy Gold Coast) i zprava z francouzského Beninu (tehdy Dahomey) a záhy obsazeno. Už 26. srpna 1914 se kolonie vzdala.
Stejný osud potkal i ostatní německé kolonie v Africe i v Tichomoří. Po válce se tak řešilo, co s nově nabytými územími. Československo totiž mělo zájem se inspirovat západními zeměmi a připojit se ke kolonialismu byla reálně zvažovaná možnost. Území zabraných Německu bylo k dispozici poměrně dost a pro Brity a Francouze bylo náročné je všechna efektivně spravovat.
V roce 1919 tak byla na mírové konferenci v Paříži skutečně předložena žádost o přidělení určitého mandátního území, přičemž padaly návrhy jako Togo nebo Kamerun. Hlavním zastáncem této myšlenky byl ekonom Bohumil Štěpánek, který argumentoval hospodářskými výhodami a možností získání surovin.
Nicméně Československo nemělo žádné reálné předpoklady k získání kolonie – chyběly mu jak námořní síly, tak jakákoli koloniální tradice. Francouzi a Britové také neměli žádný zájem na tom, aby malý středoevropský stát získal africké území. Myšlenka tedy rychle upadla do zapomnění a nikdy nebyla vážně projednávána na mezinárodní úrovni.
Africké kolonie v roce 1939. Z těch německých nezůstalo nic. Byl to ostatně jeden z důvodů, proč šli Němci po 20 letech do další války.
Zajímavostí ale je, že debaty o československé kolonii pokračovaly na domácí scéně i v meziválečném období. Šlo například o možnost pronájmu území v Africe nebo Jižní Americe pro hospodářské účely. Tyto plány však nikdy nepřekročily fázi teoretických úvah. Československo tak je jedním ze států bez koloniální minulosti.
Tři dcery z Toga
Když přijedeme do hlavního města Lomé, dáváme si večer kávu na terase s naším hostitelem. Zmíním se o této historické kuriozitě a Paul se dá do srdečného smíchu. Je to mohutný holohlavý muž s tmavým plnovousem, samozřejmě černoch, v obrovské žlutozeleně kostkované košili. Jsou to národní barvy Toga.
Pak ale zvážní a dá se do vyprávění. Máme štěstí, že je to jeden z mála místních, kdo umí anglicky. Státním jazykem je tu totiž francouzština. Té sice docela rozumím, když jsem si ale chtěl kdysi pod Eiffelovkou koupit hot dog, poprosil mě prodavač, ať radši mluvím anglicky. Od té doby jsem v této řeči dost ztratil zálibu.
Paul nám vypráví, že má tři dcery, které se po dostudování střední školy rozletěly na univerzity ve světě. Při slově „dcery“ se můj společník napřímí – vždycky je toho názoru, že kdokoli, kdo vypráví o svých dcerách, nám je chce provdat. Jako obvykle jsem přesvědčen, že se mýlí, a tak mu věnuji svůj klasický skeptický pohled.
Jedna dcera studovala anglickou literaturu v Londýně, jedna geografii v německém Heidelbergu a třetí medicínu v Hradci Králové. Název „Hradec Králové“ vysloví Paul naprosto precizně. Povídá, že si jeho nejmladší dcera Čechy a českou kulturu vůbec zamilovala a vždycky, když za ním přijede do rodného Lomé, mu dělá švestkové knedlíky a smažák s tatarkou. Usměju se a ukážu mu palec nahoru: šíření české kultury ve světě je vždycky krásná věc.
„Musím říct,“ uzavírá Paul své vyprávění, „že nikdy neřekla o České republice nic špatného. Byla nadšená. Proto myslím, že bychom se pod vámi neměli tak špatně.“
Vládní palác v Lomé. Zatímco dnes tu sídlí premiér, v koloniálních dobách tu bydlel německý a po 1. světové válce francouzský guvernér.
Potěší mě už to, že na rozdíl od spousty Američanů a Britů, se kterými jsem v posledních letech mluvil, ví, že Československo už zaniklo. Zaujala mě však jiná věc.
„A v tom Německu a v Anglii nebyly spokojené?“ zajímám se.
„Byly spokojené se studiem, ale ti lidé tam…“ zarazí se Paul na chvíli, jako by nevěděl, jak to vyjádřit. „Jsou to moc velká města, moc lidí, moc kultur na jednom místě. Bylo to pro ně náročné.“
Paul neurčitě rozhodí rukama, jako by říkal, co on, člověk, co nikdy nevytáhl paty z Afriky, o tom může vědět. „Nina se pak provdala někam na sever Skotska a Sonia odjela do Švýcarska. Grace zůstala v Čechách a je tam spokojená.“
„To je skvělá zpráva,“ povídá můj společník a přiťukneme si s Paulem kávou. U nás se to normálně nedělá, ale Togo má své zvláštnosti. Vyprávíme si o různých zemích a zážitcích z našich cest po světě až skoro do rána. Na někoho, kdo žil celý život v Lomé, má Paul obdivuhodné znalosti. Ukazuje nám své glóbusy, encyklopedie a suvenýry od dcer z Evropy.
Ptám se ho, proč tedy nikdy nevyjel ani za hranice do Beninu nebo do Ghany, do které se dívá z okna obýváku. Je to necelý kilometr daleko.
„Nikdy mi tu nic nechybělo,“ usměje se. „Co bych hledal někde jinde?“
Bylo by výhodné mít Togo?
Jak už bylo řečeno, šance, že by Československo skutečně převzalo správu někdejší německé kolonie Togo (tehdy zvané Togoland), byly mizivé. Chyběla především koloniální tradice a možnost efektivního spojení s novou zemí. Tu by ostatně většina Čechů hledala na mapě obtížně i dnes.
Přestože československá diplomacie na mírových jednáních tenhle nápad neprosadila, vešel v širší kulturní povědomí. Už v době, kdy se vyskytl, tak mnozí pražští vzdělanci zjišťovali, kde se vlastně tohle slavné Togo nachází. Na mapě Afriky se věru moc nevyjímalo. Není tak divu, že výrok „Togo není mnogo“ takřka zlidověl a v kulturním povědomí přežil až do dnešních dnů.
Pláže Toga nabízí občas zajímavé výjevy. Mimochodem celé pobřeží projedete autem během 45 minut.
Získat nějakou kolonii už bylo v roce 1918 hodně těžké. Byla to podobná situace jako na současném trhu s nemovitostmi v Praze – nejlepší možnost, jak jako nový člen společnosti nějakou získat, byla ji zdědit. Když si však připomeneme vývoj ve třicátých letech, možná je dobře, že jsme po Němcích Togo nezdědili. Historický trend by to nezvrátilo, jen by Hitler měl další populistický argument („ukradli nám Togoland“), který by ve své rétorice proti Československu mohl použít.
Togo tak vstoupilo pod francouzskou správu a nakonec, v roce 1960, získalo nezávislost. Jeho zvažované spojení s Československem zůstává zajímavou historickou kuriozitou. I když se nikdy neuskutečnilo, zůstává ve mně pocit, že k téhle africké zemi mám jaksi blíž než k ostatním.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
