Článek
Většina turistů míří do Nepálu kvůli horám. My jsme jich už ovšem byli přesycení. Vyrazili jsme tedy na jih, do míst, kde Himaláje mizí v mlžném oparu a krajina se mění v zelenou rovinu plnou rýžových polí lemovaných palmami a stády buvolů. Tam, kde se člověku místo sněhu lepí na kůži vlhký vzduch a místo pestrobarevných praporků narazíte spíš na hejna komárů.
Nešli jsme za osmitisícovkami, ale za slony a nosorožci. Ve skrytu duše jsme doufali, že potkáme i tygra. Mého společníka ta představa trochu děsila, ale brzy se ukázalo, že opravdové nebezpečí číhá úplně jinde než v džungli.
V nepálských řekách číhají i krokodýli, podobně jako v sousední Indii.
Dolů do džungle
Z Káthmándú, hlavního města Nepálu, vyrážíme starým autobusem, který už dávno ztratil jakýkoli kontakt s tlumiči. Řidič troubí na všechno, co se hýbe, a občas i na to, co se nehýbe. Z plánovaného podřimování tak není moc, ale za chvilku si zvykneme.
Při stoupání z údolí nás obklopují kopce s terasovitými poli. Pak ale začneme klesat k jihu a změní se všechno. I vůně vzduchu. Najednou je teplá, těžká a sladká.
Po devíti hodinách jízdy, které nám připadají spíš jako devět dní, protože průběžně spíme a svačíme, jsme na místě. Národní park Chitwan, jeden z nejstarších v Nepálu, je na seznamu UNESCO. Dřív tu bývala lovecká oblast královské rodiny, dnes chráněná rezervace, kde žijí stovky druhů zvířat. Včetně těch, které jsme znali jen z dokumentů nebo pražské zoo.
Ubytují nás v hliněném domku s moskytiérou, která patrně pamatuje ještě poslední indickou císařovnu, královnu Viktorii. Venku pobíhají psi, někde v dálce troubí slon. Z repráku na recepci hraje (zřejmě) nepálská verze písně Hotel California.
Vyměním si pohled se společníkem. Myslíme na totéž: tohle bude pořádné dobrodružství.
Nosorožci v mlze
Na safari vyrážíme ještě před svítáním. Sedíme na korbě otevřeného džípu a míjíme palmové háje, ve kterých se probouzejí opice. Zřejmě nedobrovolně; probudil je až zvuk našeho motoru, protože po nás něco vztekle pokřikují. Ty otrlejší po nás házejí shnilé ovoce. Radši zrychlíme, než nabijí ještě nepříjemnější municí.
Nepálská džungle je domovem fascinujících druhů ptáků.
Průvodci, kteří tu vyrůstali, poznají podle zpěvu každého ptáka, co se zrovna děje. Ještě před padesáti lety by v rukou měli střelné zbraně. Dnes to jsou bambusové hole. Zvířata se tu dnes neloví, jen v klidu sledují.
Po hodině jízdy jsme ho uviděli. Obrovské šedé tělo, zčásti ukryté v rákosí, s malým rohem, který vypadal jako z vyleštěného kovu. Stál tam klidně, skoro majestátně, krytý pláty mohutné kůže. Jen líně máchl uchem po otravných mouchách. Na chvíli se podíval naším směrem. Nosorožci vidí mizerně, tak asi jen slyšel zvuk džípu. A pak tiše odkráčel do mlhy.
Trvalo to jen pár vteřin, ale byl to silný moment, který se někde v zoo prostě zažít nedá.
Na okamžik jsem se přistihl, že nedýchám, jen sleduju tu scenérii kolem. Mlha se pomalu rozplývala, ptáci zpívali a průvodce se na nás široce usmál. „Dnes máme štěstí,“ řekl.
Nepálský národní park Chitwan je rájem nosorožců.
Mezi šelmami a lidmi
V infocentru národního parku visí seznam všech, kdo za poslední týden zahlédli tygra. Pět lidí. Ročně sem přijede přes sto tisíc návštěvníků, takže šance si dokážeme spočítat. Ale každý, kdo projíždí džunglí, v sobě má to napětí. Co když se právě teď v křoví pohne něco velkého a pruhovaného? Hra světel mezi stonky bambusu je dráždivá.
Průvodci ukazují na stopy v bahně: jsou velké, kulaté a čerstvé, s jasným otiskem drápů. „Tygr,“ zašeptá jeden. Druhý dodává: „Nebo jen velká kočka.“ Všichni se zasmějí a jedeme dál. Bengálský tygr je symbolem národního parku, naživo ho ovšem nezahlédneme.
Vidět tygra je prý dar. Když se začne stmívat, slyšíme z dálky jeho řev. Zní, jako by neustále zíval, a přitom dost majestátně. Dává nám dost jasně najevo, kdo je pánem džungle.
Večer sedíme u ohně, popíjíme místní pivo Gorkha a posloucháme zvuky z pralesa. Někde v dálce houká sova, něco zapraská v křoví. Kolem proletí pískající netopýr. Je to jiná sova a jiný netopýr, než na které jsem zvyklý z chaty na Lužnici. Nepál nám dává i takhle nenápadně pocítit kouzlo tajemné Asie.
Kuchyně jižní Asie je založena hlavně na rostlinné stravě. Chutná ovšem výborně.
Nenechavé prsty kapsářů
Cestou zpět se zastavíme v městě Bharatpur. Na tržišti se prodává snad úplně všechno: rýže, ovoce, textil, levná elektronika i posvátné sošky. Zajímavé je, že procentuálně je tu víc hinduistů než v sousední Indii. Jen v daleko menším měřítku.
Zdejší trh je však místo, kde všechno nejen najdete, ale taky lehce ztratíte.
Když jsem sáhl do batohu po foťáku, bylo tam prázdno. Malá chvíle nepozornosti, asi když jsme si prohlíželi dřevěné sošky Ganéši. Viděli jsme kolem pobíhat jen pár dětí, ale s foťákem už jsme se neshledali.
Průvodce se nám jen smál: „V džungli pozor na tygry, ve městě pozor na lidi.“
Zamračil jsem se na něj, ale měl pravdu. V pralese člověk ví, že má být ostražitý. Na ulici s barevnými stánky, voňavým kořením a žebrajícími dětmi lehce poleví. A škoda je na světě. Aspoň jsme dostali svou denní dávku adrenalinu i bez tygrů.
Nepál jinýma očima
Jižní Nepál vám nikdo na plakátech neukazuje. Není tam Mount Everest, nechodí se tam vysokohorské treky. Netrhají se tu rekordy v nadmořské výšce ani v úmrtnosti turistů. Je to země, kde se večer snáší vlhkost z lesů, z rýžových polí se ozývají žáby a lidé jsou chudí, ale veselí. A kde přijdete o drahé věci, když si na ně nedáváte pozor.
Je to taky místo, kde pochopíte, že příroda a lidé žijí v neobvyklé rovnováze. Kráva se prochází po silnici, motorka ji objíždí, nikdo netroubí. Jak se později ukázalo, řidič našeho prvního autobusu pocházel z Bombaje, kde se lidé s prstem na klaksonu snad už rodí.
Nepálské řeky a jezera jsou domovem i řadu druhů vodních ptáků. Na snímku husice rezavá.
Když jsme dalšího dne ráno odjížděli, děti nám mávaly, na trhu hlasitě smlouvaly místní ženy a nosorožci kdesi v dálce ještě vyspávali. Napadlo mě, kolik lidí se do Nepálu vydá a nikdy neuvidí tenhle kus země. Sice bez velehor, ale s neskutečným kouzlem.
Praktické tipy
Kdy jet: říjen až březen, sušší a chladnější sezóna. V létě bývá dusno a komáři jsou mimořádně otravní.
Doprava: z Káthmándú do Chitwanu autobusem (6 až 9 hodin, asi 400 Kč). Můžete si i půjčit auto, raději ale pronajmout i s řidičem. Místní silnice nejsou pro slabé povahy.
Safari: pěšky, na džípu nebo na slonech (800 až 1200 Kč). Ranní termín je lepší kvůli světlu i aktivitě zvířat, v odpoledním teple se schovávají.
Bezpečnost: pozor na kapsáře ve městech, zejména Bharatpur a Káthmándú. V džungli se držte průvodce, řekám se vyhýbejte (leckde žijí krokodýli).
Někteří Asiaté stále věří, že rohy nosorožců mají zázračné účinky. Proto je tohle varování pořád ještě relevantní.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
