Článek
Starý muž v turbanu se na nás díval, jako bychom právě vylezli z létajícího talíře. Oči měl doširoka otevřené, rty pootevřené a prsty se mu třásly, když se nás dotýkal. Velmi opatrně, jako by si chtěl ověřit, že nejsme duchové ani nějaké pouštní přízraky.
Vzduch se třepotal horkem a prachem, ale mně z té situace běhal mráz po zádech. A ne trochu, ale dost. Když se pak s divokým křikem seběhly děti a začaly ukazovat na naše batohy, připadalo mi, že něco není v pořádku. Můj společník sáhl do svého, aby jim rozdal bonbóny. Bleskově utekly, jako by snad čekaly, že vytáhne zbraň. Doufal jsem, že k tomu tady nedochází moc často.
Na příletu do Nigeru vidíte i stejnojmennou řeku.
Fata morgána
Byli jsme v malé vesnici uprostřed západního Nigeru, nedaleko města Ingall, kam vede jen vyježděná stopa v písku. Krajina kolem připomínala moře světle zlatých dun, občas zahalených v mračnech prachu a písku, když se zvedl vítr. Naším cílem bylo dostat se k jednomu ze solných jezer v oblasti Aïr, o kterém psali francouzští cestovatelé už v 19. století.
Chtěli jsme nafotit pozůstatky solných polí a staré karavanní trasy, které kdysi spojovaly Niger s Libyí. V bezpečnějších časech, než je pro Afriku první polovina 21. století.
Průvodce jménem Moussa tvrdil, že má všechno, co můžeme potřebovat, zařízené. Dostaneme velbloudy, nocleh i překlad. Mluvil obstojně anglicky, ovšem častěji, než by bylo zdrávo, si vypomáhal francouzštinou nebo některými místními jazyky. Zjistili jsme to pozdě, když už nebylo kam couvnout.
Dál na sever už ale převažuje poušť. Její šíření je tu velký problém.
Lidé zítřka
První podezření se objevilo, když se kolem nás začali sbíhat lidé a pokřikovat něco, co znělo jako mutanen gobe. Moussa se usmíval a vysvětloval: „Oni říkají, že jste přátelé.“ Věřili jsme mu, protože proč by ne? Jenže když jsme se večer dostali na ubytování, jediné místo, kde se dal jakžtakž chytit internet (asi nejpomalejší na světě), zjistil můj společník v překladači, že tahle fráze v hauštině znamená spíš „lidé zítřka“.
Situace dostala nový rozměr, když jsem se zeptal Moussy, zda si tu můžu fotit lidi. Věděl jsem, že někteří zejména muslimové to nemají v oblibě. Jen rozhodil rukama a pronesl něco v tom smyslu, že tady se rádi fotí. Že se to i očekává. Ukázalo se, že to nebylo úplně přesné.
Vytáhl jsem mobil, vyfotil hlouček dětí a ukázal jim, jak vypadá jejich fotka na displeji. Děti úplně ztuhly, jedna dívenka zaječela a utekla. Ostatní se začaly smát takovým zvláštním smíchem, ze kterého mi kdovíproč tuhla krev v žilách. Jako by byly na hraně nervového zhroucení. Vysvětlil jsem Moussovi, že je to úplně normální mobil s foťákem. Přeložil to do jejich jazyka. Něco k tomu nejspíš přidal, a lidé najednou začali tleskat.
Někteří Afričané s focením počítají a je to jejich obživa, jiné to spíš děsí.
Večer u ohně se nás jeden z nejstarších mužů vesnice zeptal, jestli u nás „na Zemi“ ještě svítí slunce. Chvíli jsem si myslel, že jsem se přeslechl. Pak se ukázalo, že Moussa na začátku přeložil naši větu „cestovali jsme dlouho“ jako „cestovali jsme daleko přes propast času“. Až mnohem později jsme zjistili, že je to také začínající spisovatel, s až příliš bujnou fantazií.
Návštěvníci z budoucnosti
Další den už se s námi zdravili s uctivým pokývnutím, jako by čekali, že vytáhneme nějaké tajemné zařízení. Jeden muž mi donesl hodinky, které prý přestaly jít „v den, kdy jsme přistáli“. Jiný chtěl vědět, jestli jeho syn „přežije zítřek“. A já tam stál, opálený (no, spíš spálený) Evropan v zaprášené košili, která kdysi bývala bílá, a přál si, abych dokázal splynout s davem. Jak to šlo, si asi umíte představit.
Moussa celou situaci bral s klidem. „Neboj,“ říkal, „oni vás mají rádi. Myslí si, že jsi dobří duchové času.“
„A ty jim to nebudeš vysvětlovat?“ zeptal jsem se.
„Proč?“ pokrčil rameny. „Takhle se víc snaží, aby se vám u nich líbilo.“
Z původních karavanních cest pouští se dnes už používá jen zlomek.
Poté, co jsme se pokusili vesničanům vše vysvětlit vlastními slovy (někteří uměli anglicky pár vět), okomentoval to Moussa takto: „Oni říkají, že asi nejste cestovatelé zítřka, ale možná pozítří.“
V tomhle bodě jsme to vzdali. Pravda, můj morální kompas ukazoval rudá čísla, ale byla to situace toho typu, kdy vám blázen prostě nevymluví, že je blázen.
Sůl a čas
Ráno jsme vyrazili k jezeru. Cesta vedla přes ploché pláně pokryté solnými krystaly, které se třpytily jako rozbité zrcadlo. Na obzoru se pásly velbloudí karavany. Byly opravdové, žádná paráda pro turisty. Svým váhavým, houpavým krokem nesly pytle plné vytěžené soli směrem k městu Agadez.
Vesničané nám mávali, jako by se loučili s někým, kdo právě uzavřel cyklus reinkarnace. Děti křičely něco o „světelném stroji“. Nejspíš myslely naše auto, což byl úplně obyčejný terénní džíp. Starý náčelník nám předal obrovský balík sušených datlí, prý abychom „přinesli něco dobrého do své doby“.
Na jih ještě zasahuje bujná vegetace, ovšem desertifikace ničí už i zdejší ekosystémy.
Když jsme se po pár hodinách vrátili zpět na hlavní silnici, chvíli jsme jen seděli v autě a mlčeli. Všechno, co se stalo, najednou působilo směšně i dojímavě zároveň.
Návrat do našich dnů
V Agadezu, městě kdysi známém jako „brána Sahary“, jsme se konečně dostali na kvalitnější internet. Když jsem tam ořezával fotky, vylepšoval jas a podobně, Moussa se nakláněl přes můj notebook a šeptal mi: „Tohle jim rozhodně neukazuj. Potvrdíš tím, že jsi z budoucnosti.“
Ten večer jsme seděli na střeše u čaje a pozorovali obzor, kde se slunce pomalu sklánělo do moře písečných dun. Přemýšlel jsem o tom, jak snadno jazyková bariéra může proměnit úplně obyčejnou situaci v legendu. Stačí pár slov navíc nebo jedno špatné sloveso, a z člověka je rázem cestovatel časem.
Některá místa v Nigeru jsou stále ještě přístupná jen na velbloudech.
Možná jsme za nimi ale opravdu přišli z budoucnosti. Alespoň z jejich představy o ní. Ne ani tak kvůli pokročilejší technice, ale protože jsme přijeli, zanechali stopu v písku a zmizeli. A ti lidé už nemají žádnou šanci nás kontaktovat. Naše světy jsou úplně jiné. V místě, kde se čas měří v západech slunce, ne mobilem, to možná stačí, abychom si vysloužili přezdívku mutanen gobe. Lidé zítřka.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
