Článek
„Jedeme do Afriky, jedeme do Zimbabwe,“ prozpěvoval si můj společník, když jsme přes Istanbul, Dubaj a Nairobi letěli do hlavního města této nevelké africké země. Říkám nevelké, ale to platí jen ve srovnání s jejími nejbližšími sousedy, jako je Jihoafrická republika nebo Mosambik. Ve skutečnosti je rozlohou o něco větší než Německo.
Tři přestupy a neustálé prozpěvování dokáží člověka utahat, a tak jsme v zaprášeném Harare, hlavním městě Zimbabwe, jen sedli na taxík, s už značně zamlženým zrakem se přihlásili na hotelu a šli spát. Na rozdíl od letní Prahy se tu nikde nic nestavělo, nevrtalo ani jsme nemuseli poslouchat řev turistů, takže jsme prospali celý den. Po 23 hodinách na cestě jsme to potřebovali jako sůl.
Národní park Mana Pools
Do téhle země jsme přijeli za přírodou, takže si jen rychle projdeme městský trh v Harare. Nikde jinde jsem neviděl tolik batátů na jednom místě! Pak už byl čas vyrazit do naší první destinace, národního parku Mana Pools. Stejně jako Harare je v severní části země, takže to znamená jen asi 4 hodiny na silnici.
Typickými obyvateli zimbabwských národních parků jsou sloni. Jezírka a tůně jim poskytují vítané ochlazení.
Provoz není kdovíjaký, potkáváme v podstatě jen další auta s turisty a jejich průvodci, kteří mají stejný cíl jako my. Náš průvodce a řidič v jedné osobě, Mangwanani, jede jak ďábel, takže brzy necháváme všechny Němce, Rusy a další výpravy daleko za sebou. Když si řidič stáhne stínítko proti slunci, které nádherně osvětluje východoafrickou náhorní plošinu, podotkne, že jeho jméno znamená v místním jazyce „ráno“.
Národní park Mana Pools, jak už název naznačuje, je bohatý na vodní tůně, jezírka a slepá ramena řeky Zambezi, která jím protéká. Díky množství vody a rovinaté krajině je to vynikající místo pro pozorování největší savců afrického kontinentu. Nepřehlédnutelní jsou hlavně sloni a buvoli, kteří tráví u vody celé dny. Průvodce nám ukáže i místa, odkud se dají pozorovat hroši, lvi, levharti a smečky psů hyenovitých. U některých napajedel číhají pod okrajem břehu krokodýli, až se přiblíží některé ze stád antilop. Ty jsou tu všudypřítomné. Trochu stranou hlavního dění narazíme i na nosorožce.
Nosorožec tuponosý patří k vzácným druhům. V minulosti byl málem vyhuben kvůli svým ceněným rohům. Dnes jim je Afričané často preventivně uřezávají.
Ochranu před pytláky zajišťují v Zimbabwe typicky tříčlenné hlídky. Za pytláctví vzácných druhů hrozí typicky 9leté vězení.
Žije tu také více než 450 druhů ptáků. Na rozdíl od řady jiných národních parků v jižní a východní Africe se tu neloví a na safari se chodí pěšky. To klade velké nároky na průvodce, kteří musí vědět, kam vás pustit a kam ne. Podobně fungují některé národní parky v sousední Zambii, kde jen před pár týdny slonice ušlapala dvě zahraniční turistky. Není to holt bez rizika, ale uvidíte úžasné věci.
Národní park Hwange
Nocujeme poblíž Makuti, což je místní turistické středisko, v tradičních afrických domech. Sluší se podotknout, že dnes už mají zázemí evropského střihu, tedy klasická sprcha, umyvadlo a WC, jaké známe i z našich krajů. Jen voda není pitná (pro Evropana), musíme si kupovat balenou.
Pro slony je tu ideální prostředí. I tenhle největší suchozemský savec se ale stává terčem pytláků.
Ráno nás čeká další dlouhý přesun, tentokrát do národního parku Hwange. Je radno letět, autem by to bylo na víc než 10 hodin. Navíc nikdy nevíte, jaká bude kvalita silnic po cestě. Takhle jde o přelet malým letadélkem, které není nejrychlejší, ale na prašné ploše letiště u národního parku dosedáme po necelých dvou hodinách. Řádné vyklepaní, ale ještě před devátou hodinou ráno.
Nacházíme se teď v sušší části Zimbabwe, která přiléhá k botswanské hranici. Stav krajiny je hodně ovlivněn obdobím: zatímco v období dešťů tu najdeme plno mokřadů, v období sucha se v ní drží jen málo vody. Současný sušší stav prospívá termitům, jejichž fascinující stavby tu jsou na některých pastvinách doslova na každém kroku. Ve stínu těch větších odpočívají lvi, kteří jsou takhle ráno ještě poměrně aktivní.
V poledním žáru jsou lvi línější a vyhledávají stín. Na lov vyrážejí za soumraku, v příznivějších teplotách.
V afrických národních parcích narazíte na velká stáda antilop. Tihle trochu nenápadní obyvatelé jsou vítaným zdrojem potravy pro lvy, krokodýly i levharty.
Opět tu vidíme smečky psů hyenovitých a vůbec mnohem větší množství šelem. V předchozím parku musel náš průvodce lvy doslova pronásledovat, aby nám je ukázal. Tady se stačí pořádně rozhlédnout. V dálce vidíme i žirafy, které se drží poblíž akátů a poněkud dál od lvů. Dospělé žirafě nemohou velké kočky ublížit, ale mláďata nebo zraněné kusy jsou občas v ohrožení.
Viktoriiny vodopády
Asi největším tahákem Zimbabwe jsou ovšem Viktoriiny vodopády, úžasné místo, které se nachází přímo na hranici se Zambií. Leží hned vedle národního parku Hwange na Zambezi, která je po Nilu, Kongu a Nigeru čtvrtou nejdelší řekou Afriky. Vodopády nejsou nejvyšší ani nejširší na světě, vytvářejí ale tu vůbec největší clonu padající vody. Šířka i výška vodopádů je totiž impozantní – na šířku mají 1708 metrů a výška se pohybuje někde mezi 80 a 110 metry. Je to tedy jejich rozloha, čím jsou výjimečné.
Vlevo Zambie, vpravo Zimbabwe. Ze zambijské strany lze za nižšího stavu vody doplavat až na samotný okraj vodopádu.
Tahle obrovská masa padající vody vytváří množství mlhy, do kterého je spodní část vodopádů trvale zahalená. V dubnu, kdy vrcholí období dešťů, může vodopádem projít až 625 milionů vody za minutu, které díky rozptylu při dopadu vytváří mlhu. Ta stoupá klidně až 400 metrů vysoko, což znamená, že kdyby v ní byla ponořená hora Říp, koukala by z něj sotva špička.
Díky mlze zde pravidelně vzniká za úplňku jedinečný úkaz nazývaný měsíční duha. Tu známe i z našich krajin, kde je ovšem naprosto nevýrazná a v mléčných odstínech, nikoli barevná jako ta sluneční. Díky čisté obloze nad Viktoriinými vodopády, která je bez světelného smogu, a obrovské mase vodních kapek rozptýlených ve vzduchu, je právě tahle oblast jednou z nejlepších pro pozorování měsíční duhy. Za úplňku se ji tu podaří zachytit velmi často, protože vodní podmínky jsou skoro neměnné.
Jsme tu však v období sucha (září až prosinec), které přináší jinou radost – návštěvu tůně Devil’s Pool, kde můžete doplavat až k okraji vodopádu. Není to úplně bezpečné, ovšem mnozí turisté si to nemohou odpustit. Na fotografování není úplně ideální doba, protože mlha během dne postupně stoupala a teď už zahaluje celé vodopády. Přinejmenším pochopíme, proč místní obyvatelé nazývají vodopády Mosi-oa-Tunya, tedy Hřmící voda. Není slyšet vlastního slova.
Dvojitá duha nad Viktoriinými vodopády. Za úplňku se tu vyskytuje i vzácná měsíční duha.
Problémy dnešního Zimbabwe
V Zimbabwe bohužel není všechno tak zalité sluncem, jak by Viktoriiny vodopády a překrásné národní parky naznačovaly. Už léta se hovoří o hyperinflaci, kterou se nedaří dostat pod kontrolu. Ve velkých městech, jako je Harare, vidíme její dopady na každém kroku. Ekonomická krize uvrhla spoustu lidí do chudoby; mnozí si nemohou dovolit ani základní životní potřeby. Vláda je bezmocná. V letech 2019 až 2024 tu fungoval zimbabwský dolar, nakonec dost neúspěšný projekt. Dnes tu zaplatíte především dolary americkými.
Kvůli nestabilnímu vývoji státního dluhu a především neschopnosti jej dlouhodobě financovat je přístup k zahraniční pomoci a případným investicím značně omezený. Cesta ven v tuhle chvíli není. Obyvatelstvo, z velké části závislé na zemědělství, sužují sucha, což se projevuje nejen hladomory, ale také výpadky na vodních elektrárnách. Blackouty jsou časté, ostatně jen během těch pár dní v Harare jsme zažili nejméně tři velké (na více než čtyři hodiny) a jeden menší.
Ve středověku oblast dnešního státu Zimbabwe ovládalo království Velké Zimbabwe. Zříceniny stejnojmenného města, nazývaného také Dzimbabwe (v šonštině doslova „Domy z kamene“), jsou dnes významnou památkou.
Přidejme k tomu politickou nestabilitu, všudypřítomnou korupci, potlačování novinářské svobody a z toho plynoucí nedůvěru obyvatel, a máme tu situaci, kdy je Zimbabwe prakticky na hranici kolapsu. Příliš tomu nepomáhá ani nízká úroveň vzdělanosti a převažující víra v tradiční náboženství s jeho bůžky, duchy a přízraky – odhaduje se, že asi dvě třetiny obyvatel dodnes věří na čarodějnice. Přestože ukazatele udržitelnosti státních struktur neřadí Zimbabwe do nejhorší kategorie, prognóza není dobrá.
Jako turista, který sem přijedete jen na pár dní, zažijete safari, o jakém se vám nesnilo. Když k tomu přihodíme jako bonus světoznámé Viktoriiny vodopády, není moc nad čím váhat. Jenom je prostě třeba podotknout, že jste v zemi, která prožívá těžké období. Ostatně jako velká část Afriky.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
