Článek
Paříž je pro mě synonymem davů lidí, podvodů, nečistoty a spousty bezdomovců. Od doby, kdy jsem ji v roce 2008 navštívil poprvé, se dost proměnila. Bohužel k horšímu. Turistů navíc každý rok přibývá a také mají potřebu dohnat slabé roky 2020 a 2021, takže je to tam trochu k zbláznění. Skutečnost, že uvidíte Eiffelovu věž, Sacré Coeur, Notre Dame a špinavou Seinu, za to podle mě prostě nestojí.
Na jaře tohoto roku jsme si tudíž koupili letenky do Lyonu s tím, že si tam půjčíme auto a prozkoumáme východ Francie od úpatí Alp až po Štrasburk. Naším cílem bylo vynechat typické taháky, jako je třeba Provence nebo Bretaň, a ukázat, že tyhle oblasti mají taky něco do sebe. Byli jsme si jisti, že téhle cesty nebudeme litovat.
Město Annecy leží na stejnojmenném jezeře v podhůří Alp. Je to nesmírně romantická lokalita.
Annecy
Hned na letišti si vyzvedneme auto, starší Renault Mégane, a rovnou míříme po dálnicích A43 a A41 do města Annecy na úpatí francouzských Alp. Je to asi hodina a půl jízdy a protože tu nejsme v zimě, provoz směrem do hor není kdovíjak velký. Jak asi víte z mých předchozích článků, jsem fanouškem Alp zejména v letním hávu, takže tohle město si rozhodně užiju.
Asi stotisícové Annecy leží na stejnojmenném jezeře pod alpskými vrcholky, které tu v okolí mají nejčastěji kolem dvou tisíc metrů nad mořem. S ohledem na polohu je přirozeným centrem vodních sportů a vysokohorské turistiky pro lidi, jako jsme my. To znamená žádné lezení po ledovcích, ale příjemná procházka po udržovaných chodnících a stezkách s výhledy na horská panorámata.
Panoráma stotisícového města Annecy s krásnou modrozelenou vodou.
Nacházíme se jen pár kilometrů na jih od Ženevy, takže není divu, že středověké staré město má poněkud švýcarský ráz. Dodává mu ho především tradiční dlažba a budovy v příjemných pastelových barvách. Ostatně místní hrad byl dlouhá léta sídlem ženevských hrabat, do jejichž panství spadal. Populace města se dlouhodobě nemění hlavně z toho důvodu, že místo pro výstavbu mezi jezerem a horami je dost omezené. Což taky znamená, že vlastnit nějakou zdejší nemovitost se velmi vyplatí.
Daří se tu cyklistice, my ovšem dáme přednost pěšímu výletu. Výhledy jsou famózní! Po deseti kilometrech horskými stezkami nám vyhládne, a tak si dáme v jedné z restaurací s výhledem na jezero místní specialitu: vepřové koleno na česneku se špeclemi. Pak neodoláme a jdeme si taky zaplavat. Fenomén zvaný paddleboarding dorazil i sem, takže jsme přímo ve vodě jediní. Chladnější vodu (20 °C) vítáme, je to příjemně mírné otužení, než si zajedeme na ubytování. Zítra nás čeká cesta přes Švýcarsko dál.
V létě jsou alpská města pozoruhodně klidná, zatímco nabírají síly na zimní lyžařskou sezónu.
Eguisheim a Colmar
Po vydatné francouzské snídani skoro až v anglickém střihu vyrážíme přes Švýcarsko do Alsaska, nejvýchodnějšího regionu dnešní Francie. Za necelé čtyři hodiny zdoláme těch 350 kilometrů, které nás vedou přes Ženevu, Lausanne, Bern, Basilej a francouzské Mylhúzy do vesnice Eguisheim. Na německé místní názvy tu narazíte na každém kroku: Alsasko je tradičně německý region, kdysi součást Svaté říše římské, nad kterým získala Francie kontrolu relativně nedávno.
Samotný Eguisheim vznikl už v roce 720 našeho letopočtu, kdy tu alsaský vévoda Eberhard zbudoval důležitou pevnost. Její mohutné dřevěné zdi chránily obchodní stezky procházející od řeky Rýn na jihozápad. Dnes je vesnice úplně jiná, plná barevných domků a květin, které vyloženě pohladí po duši. Fascinující je, že se tu narodil papež Lev IX., občanským jménem Bruno von Egisheim-Dagsburg. Jeho pontifikát se datuje do let 1049 až 1054.
Historická vesnice Eguisheim, kde se narodil papež Lev IX., si zachovává poklidný ráz v až italském stylu.
O kousek popojedeme a jsme ve městě Colmar, středisku této fascinující části Alsaska. Centrum města je vyzdobené v podobném stylu jako Eguisheim. Díky svým tradičním domkům s dřevěnými konstrukcemi, které jsou k vidění hlavně v centru, a spoustě vodních kanálů si vysloužil přezdívku Francouzské Benátky.
Colmar se také označuje za centrum alsaské vinařské oblasti zahrnující více než 170 km dlouhou cestu s vinicemi skoro na každém kroku. Všechna městečka a vesnice, která tu navštívíme, do ní patří, a každá pěstuje alespoň jednu jedinečnou vinnou odrůdu. Mezi ty nejčastější patří ryzlink rýnský (který, jak jsme zjistili, nemá nic společného s tím vlašským), tramín červený, rulandské šedé (jehož původ sahá o něco západněji, do Burgundska) nebo třeba auxerrois blanc.
Tradiční domky ve městě Colmar hrají všemi barvami.
My osobně sice víno nepijeme, víme však, že v Čechách jím uděláme radost. Každý z nás má v rodině několik milovníků kvalitního vína. Naplníme tedy zavazadla a trochu odlehčíme peněženkám.
Kaysersberg a Riquewihr
Název vesnice Kaysersberg je už na první pohled německý, ovšem s francouzským pravopisem. Na vesnici je skvělý pohled z ptačí perspektivy. Leží totiž mezi vrcholky pohoří Vogézy, horského pásma, které se táhne podél západního břehu Rýna od švýcarské až po belgickou hranici. Vedle Rýna tak tvoří druhé ochranné pásmo směrem do Německa.
Rozbalím si dron a natáčím vesnici z ptačí perspektivy. Díky vinicím na svazích okolních kopců a červeným střechám vypadá skutečně pohádkově. A když myslím kopce, bavíme se o nadmořské výšce lehce pod 800 metrů. Jsou to takové francouzské Lužické hory. Samotné domky mají podobnou strukturu jako ve městě Colmar, ovšem bez vodních kanálů. Protéká tudy jen divoká říčka La Weiss, německy Weisbach.
Vesnice Kaysersberg je obklopená mírným horským pásmem Vogéz a spoustou vinic. Místní víno je vyhlášené.
Vesnicí protéká říčka La Weiss, která kouzelně spojuje francouzské a německé pojmenování.
O nějakých deset kilometrů dál navštívíme naši poslední vesnici v této oblasti. Nazývá se Riquewihr a rozhodně není nejméně důležitá: místní obyvatelé ji označují za domov vinné odrůdy ryzlink rýnský. A kromě toho jsou hrdí také na to, že vesnice se zhruba tisícovkou obyvatel vypadá pořád skoro stejně jako v 16. století. Tehdy přešla většina obyvatelstva z katolické víry na protestantskou. Důležitější však byly místní vinné trhy, na kterých se prodávalo alsaské a německé víno z širokého okolí.
Za druhé světové války se mu na rozdíl od mnoha jiných obcí v oblasti vyhnuly větší škody, a tak jeho středověké hradby a hrad zůstávají cennou památkou na doby dávno minulé. Najdeme tu také muzeum zaměřené právě na historii Alsaska za druhé světové války a středověkou mučírnu. K určité nelibosti mého společníka je nám však kategoricky sděleno, že pro soukromé účely ji nepronajímají.
Riquewihr je tradiční středisko obchodu s alsaským a německým vínem.
Štrasburk: hlavní město Evropy
Po vydatném pozdním obědě v místní restauraci (číšník nemůže uvěřit, že nepijeme víno) sedáme opět do auta. Jen hodinu cesty na sever leží náš poslední cíl na tomto výletě. Je to Štrasburk, jedno ze čtyř hlavních měst Evropské unie. Pořád jsme v Alsasku, teď nás ale čeká úplně jiný zážitek. Metropolitní oblast Štrasburku má skoro milion obyvatel a jako sídlo Evropského parlamentu žije úplně v jiném tempu než alsaský venkov.
Za zmínku také stojí, že vedle Basileje, Ženevy, Haagu a New Yorku je to jediné město na světě, které není hlavní, a přesto v něm sídlí nejvyšší mezinárodní instituce. Šílenství na silnicích, troubení a vážně se tvářící muži a ženy v oblecích mířící všemi směry o tom jasně vypovídají. Supermoderní budovy, v nichž tyto instituce a další kanceláře právnických, realitních, finančních a dalších společností sídlí, brzy nahradí panoráma starého města. To se nám líbí víc. Auto necháme v podzemních garážích jednoho z mrakodrapů o pár ulic dál a jdeme se kochat.
Slavné kryté mosty ve Štrasburku jsou série tří mostů chráněných čtyřmi věžemi. Ve středověku byl díky nim skoro nedobytný.
Centrum města se nachází stranou od Rýna, v meandrech řeky Ill. Na jednom velkém ostrově leží i historická čtvrť zapsaná na seznamu Světového dědictví UNESCO. Pozoruhodná je trojice krytých mostů, která spojuje ostrov na jihozápadě s ostatními částmi města. Mosty, původně určené k obraně Štrasburku, chrání čtveřice věží. Dvě krajní mají francouzské názvy (Tour du Bourreau, Tour des Français), zatímco dvě prostřední názvy německé (Heinrichsturm, Hans von Altheimturm).
Jsme prostě uprostřed Evropské unie, na samém pomezí Francie a Německa. Koneckonců k hranici s Německem na Rýnu je to od místní katedrály, také nazývané Notre Dame, vzdušnou čarou jen 3,5 kilometru.
I jedno z hlavních měst Evropy může nabídnout vyloženě odpočinkové výhledy.
O německém vlivu vypovídá i večeře, kterou tu zvolíme. Já si dám Choucroute Garnie, vydatný pokrm z kysaného zelí s klobásou a vepřovým masem a můj společník upřednostní Flammekueche, tenký koláč se smetanou, cibulí a sádlem, který se peče v tradiční peci. Alsasko je prostě svébytný kraj.
Lepší než Paříž? Určitě
Dojem z majestátního klidu Alp a venkovské pohody nám Štrasburk, sídlo několika evropských institucí, trochu pokazil. Na druhou stranu je to objektivně nádherné město, které se nedá s turistickými pastmi Paříže absolutně srovnávat. Pořád platí, že bych raději vyrazil stokrát sem než jednou do Paříže.
V budově historické koželužny (Maison des Tanneurs) je dnes vynikající restaurace.
Nejsem žádný nepřítel francouzského hlavního města, nepopiratelně má svoje temné (a špinavé) kouzlo. Řada mých známých mi ovšem dala za pravdu, že se u nich projevuje pověstný Pařížský syndrom. Ten proslavili zejména asijští turisté, kteří bývají rozčarováni realitou slavných turistických taháků, protože se obvykle dost liší od idealizovaných představ a marketingových materiálů. U mě tenhle efekt sice nebyl tak silný, ale Paříž mě prostě nikdy neoslovila. Je jako desetkrát větší Praha (když vezmeme celou aglomeraci) s desetkrát takovými problémy. Nic pro mě.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
