Článek
V České republice je dost zakořeněný narativ, že více než polovina lidí, kteří berou nějaké sociální dávky, jsou podvodníci. Podle průzkumů tomu věří až devadesát procent veřejnosti. Stačí pár historek z okolí a zdá se, že stát sype miliardy do kapes těch, kteří je nepotřebují. Částečně je to pravda. Nejsou to ovšem zrovna miliardy, které by zásadně vytrhly českou ekonomiku.
Co tomu ale říká statistika?
Příběhy, které hýbou emocemi
Moje máma má kamarádku, které každý měsíc chodí příspěvek na bydlení. Tahle kamarádka ovšem už dávno bydlí s partnerem, který má nadstandardní příjem. Nemám úplně přesné informace, ale určitě se bavíme aspoň o dvojnásobku průměrné mzdy v Praze. Za peníze, které jí stát posílá na nájem, si pak s klidem koupí nový mobil nebo jednou ročně luxusní dovolenou.
Takhle bych mohl uvést celou řadu dalších příkladů. Třeba jeden kamarád pobírá dávky v hmotné nouzi – na papíře je skoro bez prostředků. Ve skutečnosti ale dostává „na ruku“ velice solidní peníze. To jsou příklady, které ukazují, že je to problém. Jenže trochu jiný, než by se na první pohled zdálo.
Asi každý zná ze svého okolí někoho takového, jako jsou tihle dva lidé. Když jde o souseda nebo známého, působí to tak nějak reálněji než jakákoli statistika. A že to takhle v mnoha případech opravdu funguje, o tom nemůže být sporu.
Statistický mýtus
Prokazatelná statistika je ale jiná. Úřední kontroly (a že k nim dochází dost často) odhalují, že zneužívání dávek se pohybuje v nízkých jednotkách procent. Kupříkladu politoložka Kateřina Smejkalová to nazývá přímo „škodlivým mýtem“. Nejde o nepohodlnou pravdu, jak se často tvrdí, ale o příběh, který se mezi lidmi zakořenil a pořád se předává dál.
Ekonom Petr Janský už přímo varuje: „Pár excesů nesmí vést k tomu, že postavíme systém plný nedůvěry, kde budou trestáni i ti, kdo pomoc opravdu potřebují.“
A tady je to podstatné: stát nemůže stavět pravidla jen podle těch, kteří systém prokazatelně zneužívají. Právě tahle perspektiva nás totiž posouvá od solidarity k podezírání. Jinými slovy: nemůžeme vnímat všechno jen optikou státního rozpočtu. Jasně, pro něj by bylo ideální, aby o dávky tihle lidé přišli. Ale také by se mohlo lehce stát, že o ně přijdou ti, kteří je skutečně potřebují.
Vděčné téma pro politiky
Proč se tenhle mýtus o masovém zneužívání dávek stále drží? Protože se to někomu hodí. Politici o něm mluví rádi – téma mezi lidmi rezonuje, budí emoce, přináší laciné body. „Musíme zatočit s dávkovými podvodníky,“ zní často před volbami zleva i zprava. A i když se takoví lidé dostanou do vlády, nic se nestane. Proč? Protože to neumíme.
Ministerstvo práce a sociálních věcí proto chystá velkou reformu. Čtyři dávky spojí do jedné, aby byl systém přehlednější. Zároveň zavede majetkový test: kdo má vyšší úspory nebo více nemovitostí, nedostane nic. Tahle „superdávka“ by se měla začít používat už od října tohoto roku.
Vypadá to logicky. V praxi se ale odborníci obávají, že lidé začnou úspory schovávat, aby na dávky dosáhli. A také se může stát, že přísnější pravidla odradí i ty, kteří by na podporu měli nárok. Ty, kterým by se nesmírně hodila.
Ne každý si jezdí pro dávky v luxusním autě. Obvykle to nejsou ti, kdo by je nutně potřebovali (ilustrační foto).
Kultura podezřívání
Podobný přístup k sociální politice není čistě česká specialita. Nedůvěra vůči příjemcům dávek je rozšířená i v jiných zemích, zvlášť ve střední Evropě. Má kořeny v historii: v socialismu byla „podpora“ univerzální, zjednodušeně řečeno všichni na ni měli nárok, ale systém nikdo moc neřešil. Po roce 1989 se miska vah překlopila na druhou stranu – začal se klást důraz na individuální odpovědnost, a postupně se vžila nedůvěra k lidem, kteří žádají o pomoc.
V Německu nebo Rakousku sice také probíhá debata o „zneužívání Bürgergeld“, tedy základního příjmu občana vypláceného v nezaměstnanosti, či jiných dávek, ale v praxi ukazují analýzy podobný obrázek jako u nás: podvody existují, ale rozhodně nejsou masové. Přesto se jedná o výrazný politický trumf – jen málo věcí se prodává líp než příslib, že „už konečně zatočíme s parazity“.
Skutečný problém: chudoba, ne podvody
Ačkoli se tedy o dávkách neustále debatuje, skutečný problém nám uniká. Jen v Česku skutečně bojují s chudobou a vysokými náklady na bydlení tisíce, možná desetitisíce lidí. Pro ně je i několik tisíc korun měsíčně rozdílem mezi důstojným životem a exekucí. A jak víme, v té končí mnoho lidí. Je to spirála, ze které se dostává ven jen těžko.
Pokud se reforma nepovede, dopadne tvrdě právě na tyto rodiny. Na seniory, samoživitelky v těžké situaci nebo na dlouhodobě nemocné. Na ty, kteří se nemají jak bránit. Je potřeba, aby se k nim pomoc dostávala, protože jim umožní ekonomicky správně fungovat. Průměrná výše sociální dávky v ČR je 5648 Kč. Na tom určitě nikdo nezbohatne. Může ho to ale zachránit.
A přitom právě příběhy lidí, kteří pomoc potřebují, v médiích slýcháme jen zřídka. Místo toho se na nás valí ze všech stran historky o sousedovi, který pracuje načerno a ještě bere dávky. Takový člověk přitom taky může být v exekuci, jen v tom, jak se říká, umí chodit.
Co si z toho odnést?
Příběhy o podvodnících budou vždycky. Budou nás rozčilovat, protože ukazují někoho „vyčůraného“, kdo systém přechytračil. Pokud ovšem řídíme celý systém, neřkuli státní rozpočet, musíme se zabývat tvrdými daty.
Tahle data nám říkají, že pomáhat lidem se vyplatí. Každý člověk, který je schopný se uplatnit na trhu práce, je obrovská výhra. A k tomu mu můžeme dávkami výrazně pomoci. Jak už jsem zmínil, kontroly v tomhle směru fungují, ale nejsou efektivní. Ti, kteří v tom umí chodit, si právo na dávky zachovají, i pokud jezdí v posledním modelu bavoráku a mají vilu na Barrandově. Naopak člověk, který je prokazatelně nemocný, ale postrádá tohle drzé čelo, o ně může lehce přijít.
Z dlouhodobého hlediska se nepoctiví příjemci dávek totiž trestají sami. Krátkodobý dostatek peněz vyměňují za svoji budoucnost, za možnost se v životě uplatnit a mít tak ze sebe lepší pocit, a za nárok na důchod. Je to problém sám o sobě.
Nejvíce si ovšem stojím za tím, že v zájmu jakéhokoli státu by mělo být udržovat maximum obyvatel ekonomicky aktivních. Podporovat dávkami ty, kteří se potřebují postavit na vlastní nohy, pokud možno zamezovat jejich pádu do exekuční spirály. A odebírat je těm, kteří je prokazatelně zneužívají. Jenže to by znamenalo tvrdou práci. Ta v tomhle státě voní málokomu, včetně míst nejvyšších.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
