Zimní den, kdy Praha změnila pána. Nástup Jana Lucemburského byl dramatický

Po smrti posledního Přemyslovce se české země ocitly v období nejistoty. Král Jindřich Korutanský nedokázal udržet stabilitu a šlechtické rody rychle začaly hledat nové řešení. Volba nakonec padla na teprve čtrnáctiletého Jana Lucemburského, syna římského krále Jindřicha VII.

Jeho pozici posílil sňatek s osmnáctiletou Eliškou Přemyslovnou, sestrou zavražděného Václava III. Manželství bylo politické, ale z hlediska nároků na trůn rozhodující. Legitimitu však bylo potřeba potvrdit skutečnou kontrolou nad Prahou. Té se Jindřich Korutanský nechtěl vzdát.

Na konci listopadu 1310 dorazil Jan se svým nevelkým vojskem k hradbám Prahy. Třeskutý mráz, nedostatek zásob a únava z cesty se podepsaly na každém. Opevněné město bránila míšeňská posádka, která zůstávala věrná Korutanskému.

Míšeňská posádka sice nebyla počtem velká, ale Janovo vojsko bylo vyloženě skromné. Byl to spíš sbor věrných rytířů a podporovatelů. Neměl prostředky na dlouhé obléhání.

Janovi muži se pokusili přiblížit k bráně a najít slabé místo v obraně. Hradby však odolaly a obránci útok rychle odrazili. Tábor zachvátila skepse. Město nešlo dobýt silou a nikdo nevěděl, jak dlouho dokážou v zimě vydržet. Hovořilo se o ústupu z Čech.

V nepříliš příznivé situaci vystoupil do popředí mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu. Byl to Janův rádce, zkušený politik a v této situaci výjimečně tvrdohlavý muže, který se rozhodl za žádnou cenu neustoupit. Pochopil, že o Praze nerozhodne boj u hradeb, ale dění uvnitř města.

Petr měl kontakt na kněze Berengara, kaplana Elišky Přemyslovny. Ten měl mezi pražskými měšťany velkou vážnost a důvěru. Pokud by dokázal přesvědčit alespoň část Starého Města, mohl Jan získat výhodu, která by vojenský útok plnohodnotně nahradila.

Berengar se pohyboval mezi Janovým táborem a městem skoro bez povšimnutí. Vyhledával měšťany nespokojené s Jindřichem Korutanským a hledal příležitost, kdy by se dala otevřít brána města novému králi. Laik by řekl, že se nabízelo vymyslet nějaký moment překvapení, který by německou posádku zaskočil.

Situace byla značně napjatá. Praha byla názorově rozdělena, nikdo si nemohl být jistý loajalitou sousedů.

Nakonec se podařilo domluvit jasný postup. V časných ranních hodinách zazní zvon. V reakci na jeho vyzvánění měšťané otevřou bránu na severovýchodní straně Starého Města a Janovi jezdci budou přesně v tom čase připraveni vjet dovnitř. Pokud by ovšem stráže zareagovaly rychleji, plán by skončil neúspěchem.

Zvon se rozezněl ve čtvrtek třetího prosince. Janovo vojsko, nachystané jako každé ráno, vyrazilo kupředu. Měšťanům se podařilo odstranit stráže a brána se po chvíli otevřela. O kterou bránu se konkrétně jednalo, není zřejmé, ale šlo o menší vstup do Starého Města, který neměl tak silnou obranu jako hlavní městské brány.

Janovi jezdci vjeli dovnitř a střetli se s nedokonale připravenou míšeňskou posádkou. Ta kladla odpor jen krátce a poté ustoupila ke Karlovu mostu a na Malou Stranu. Staré Město se rychle dostalo pod Janovu kontrolu.

Aby předešel chaosu, vydal mladý král pokyn, aby nikdo neubližoval civilistům. Zbraslavská kronika uvádí, že městem se ozývala slova o míru. Jan tím posílil důvěru těch, kteří váhali, komu mají otevřít dveře. Viděli, že jeho vojsko nepřináší zkázu, ale pořádek, což posílilo jejich ochotu přijmout nového panovníka.

Jindřich Korutanský se stáhl na Pražský hrad. Jan však neměl sílu na další útok. Následovala tak série jednání, která trvala několik dní. Do rozhovorů vstoupila i Jindřichova manželka Anna Přemyslovna, která obě strany naléhavě žádala, aby nedošlo k boji uvnitř hradu.

Nakonec došlo k uzavření dohody. Podle ní Jindřich město pokojně opustí a Jan převezme vládu. K odchodu korutanského vévody a jeho jednotek došlo bez zvláštních incidentů v noci z osmého na devátého prosince. Jeho role v českých dějinách tím skončila.

Zjednodušeně můžeme říci, že Jan Lucemburský získal Prahu díky domluvě s jejími obyvateli. Byl to zásah, který ukázal, že politická podpora může být v rozhodujícím okamžiku silnější než počet zbrojnošů. Třetí prosinec 1310 tak neznamenal slavné vítězství v boji, ale změnu, která vznikla spoluprací měšťanů s novým panovníkem.

Byl to první krok ke slavné lucemburské éře, která české země výrazně ovlivnila a definitivně je dostala na mapu Evropy. Nebylo to jen o univerzitě, Novém Městě a Karlově mostu, ale také o věhlasu českého království za jeho hranicemi, v západní Evropě.

Tohle období začalo nenápadně, v mrazivém zimním ránu, kdy se jedna z pražských bran tajně pootevřela cizímu králi. Málokdo tehdy tušil, že právě v tomto okamžiku začíná období, které později označíme za jednu z nejvýraznějších etap českých dějin. A že muži, který ji začal, budeme jednou přezdívat Král cizinec.

Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:

Zbraslavská kronika

Jiří Spěváček: Jan Lucemburský

František Šmahel: Lucemburkové v českých dějinách

Josef Žemlička: Počátky Čech královských