Článek
Poslední věc, kterou jsem od ní čekala
Cestou domů jsem obálku svírala tak silně, až se začala mačkat. Dědictví po ní bylo skromné a přání, aby mi nechala alespoň nějaké peníze, ve mně doutnalo celé týdny. Udělala jsem pro ni toho tolik a byla jsem u ní skoro pořád. Říkala jsem si, že jestli někdo dostane něco navíc, budu to já.
Doma jsem obálku položila na stůl a chvíli kolem ní chodila. Člověk nechce vypadat chamtivě, ale já jsem prostě doufala. Říkala jsem si, že třeba spořila bokem, že chtěla, abych měla trochu lehčí život, protože věděla, jak mi dává zabrat.
Rozlepení, které mě okamžitě zklamalo
Když jsem ji konečně otevřela, viděla jsem jen tenký list papíru. Žádné bankovky, žádné složené úspory, nic. Jen dopis. Už v té vteřině mě přepadla otrávenost. Sedla jsem si a četla.
Psala mi o tom, že jsem prý silná, že peníze nejsou to nejdůležitější, že mám žít podle sebe a nebát se změn. Jako by to byla nějaká duchovní rada, o kterou jsem prosila. Uprostřed textu dokonce napsala, že ví, že budu čekat víc, ale že nechce, aby moje štěstí stálo na tom, co mohla nebo nemohla dát.
Upřímně, v tu chvíli jsem byla spíš naštvaná než dojatá. Jako by mě neznala. Jako by nevěděla, že člověk někdy prostě potřebuje pomoc, ne filozofii.
Co nakonec zůstalo po všech očekáváních
Dopis jsem dočetla a chvíli jen seděla. Obálka ležela přede mnou úplně lehká, až směšná. Čekala jsem něco, co mi ulehčí život, a místo toho jsem dostala pár vět, které by se klidně vešly na nástěnku v čekárně.
Možná to psala s dobrým úmyslem. Možná si myslela, že mě tím podpoří. Ale já jsem v té chvíli cítila jen to, že jsem se nechala unést představou, která nikdy nebyla reálná.
A tak tu obálku od té doby schovávám v šuplíku. Ne jako poklad. Spíš jako připomínku toho, jak moc se člověk může splést v tom, co od druhých očekává.
