Hokej místo NFL, Vancouver místo LA. Vyměnili jsme USA za Kanadu, je úžasná jak ze země, tak z výšky

Sám netuším, jestli je to jen nějaká forma nemoci z povolání, kdy v rámci své práce musím každý den číst většinu těch děsivých zpráv ze světa (i z domova), které se na nás valí, abych zůstal v obraze, nebo je to prostě a jen otázka nějakých základních morálních hodnot. Každopádně – a pamatuju si to docela přesně – od 20. ledna letošního roku se mi s každým dalším týdnem chtělo do USA míň a míň.

Procestovat Ameriku od východu na západ, tak jak to člověk vidí v hollywoodských filmech, toužím odmala. Zaběhat si v newyorském Central Parku, vyfotit se u nápisu Route 66, vidět Grand Canyon a smočit se v Tichém oceánu někde v Santa Monice. Všechno tohle jsme měli v plánu. A dost možná jsme to všechno zcela bez problémů vidět a zažít mohli. Jenže tohle není ta Amerika, kterou bych chtěl vidět a kterou jsem si vysnil. A nejspíš ještě další tři roky nebude. A tak musím počkat. Totiž, chci si na to počkat.

Osud či náhoda tomu chtěly, že když jsme vloni v září objevili na internetu levné letenky na druhý konec Atlantiku, byly to letenky do Toronta, a nikoliv přímo do některého z měst na východním pobřeží USA.

Původní plán byl strávit den dva v kolébce hokeje a následně přes Niagarské vodopády dojet nočním autobusem až do New Yorku. Na ten už ale, jak bylo naznačeno výše, nakonec nedošlo. Namísto toho jsme se z Niagarských vodopádů, které se ve skutečnosti nezdály být tak velké, jak jsem asi čekal, vrátili zpět na druhý břeh jezera Ontario, abychom další ráno nasedli do vlaku a pokračovali přes Montreal do Quebecu.

K mému, totiž našemu překvapení nebylo kolikrát vůbec snadné narazit v těchto dvou městech na někoho, kdo mluví anglicky. Že se jedná o frankofonní část Kanady, jsme pochopitelně věděli. Že jazykem Shakespearovým tu odhadem nemluví ani každý druhý, už pro nás ale bylo docela překvapení.

Po asi týdnu stráveném ve východní částí Kanady nadešel čas prozkoumat také druhý konec země javorového listu, a tak jsme přeletěli do Calgary. Proč zrovna sem? Ze dvou důvodů.

Kousek od Calgary bydlí můj kamarád Anthony, s kterým jsem se seznámil během Erasmu ve Finsku a kterého jsem chtěl po asi 10 letech opět vidět. A taky je to výchozí místo do Národního parku Banff ve Skalistých horách, kde leží překrásné jezero Moraine Lake a hned vedle neméně známé a stejně tak nádherné Lake Luise. Zde už ty internety nelhaly. Hladina obou z nich má opravdu přesně tu kýčovitou barvu, jakou člověk zná z Instagramu. Prohánět pořízené fotky následně všemožnými filtry opravdu není potřeba – chci říct, je to neskutečná nádhera, kterou rozhodně stojí za to vidět.

Ač všechna města, která jsme dosud navštívili, byla moderní a čistá, nijak se mi po nich nestýskalo, protože dle mého názoru trochu postrádala atmosféru, na níž jsme my Evropané od nás zvyklí. V horách kolem těchto jezer bych ale dokázal vydržet mnohem déle. A třeba tam nějaký čas i žít – stejně jako spousta dalších Čechů, na které jsme během onoho několikadenního pobytu v Canmore v jednom takřka českém baru hned vedle našeho hotelu narazili. To samé nicméně platí i o Vancouveru.

Že je Vancouver jedním z nejlepších měst pro bydlení na světě, vím. Canmore, respektive hory jako takové, se nám ani v nejmenším opouštět nechtělo, ovšem i sem jsme se jak já, tak moje žena těšili dlouho dopředu. Koneckonců, kopce tu mají taky, a to hned za městem, a k tomu navíc i Tichý oceán.

Já osobně jsem se ale nemohl Vancouveru dočkat ještě z jednoho dalšího důvodu. A sice proto, že jsem zde měl domluvený vyhlídkový let, který si sám odpilotuji – ono totiž vydržet coby pilot (třebaže zatím létám jen pro zábavu) bez létání takřka celý měsíc, není vůbec snadné. Navíc jsem správně tušil, že vidět zdejší krajinu z výšky rozhodně stojí za to, ať to stojí, co to stojí.

K radosti mé, i mé peněženky, létání v Kanadě až tak drahé není. Země je bohatá na ropu a na cenách benzínu (i toho leteckého) je to pochopitelně znát. Tím chci říct, že hodinový vyhlídkový let malou cessnou pro čtyři lidi tu stojí de facto stejně jako u nás doma – v přepočtu něco kolem sedmi tisíc korun. A takové peníze za tuto svoji oblíbenou kratochvíli já rozhodně dám rád.

Najít leteckou školu, kde mají přesně to letadlo, na které mám „piloťák“ a kde mě nechají sednout si v kokpitu doleva, nebylo kupodivu vůbec těžké. Stačilo chvíli „brouzdat“ po internetu a vyměnit si pár emailů. Naneštěstí, jak už to tak bývá, nakonec to tak hladce nešlo.

Jen pár minut před naším setkáním na letišti Pitt Meadows Regional Airport, které se od centra Vancouveru nachází dobrou hodinu a půl jízdy městskou hromadnou dopravou, mi přišla zpráva, že z důvodu technické závady je náš let zrušen. Netřeba snad dodávat, že toto byl náš poslední celý den ve Vancouveru, takže navrhované přeložení moc smysl nedávalo.

Protože jsem ale o tento zážitek nehodlal být ochuzen, vydal jsem se se svou ženou na druhou stranu letiště a šel takříkajíc na blind zkusit štěstí, jestli náhodou nenajdeme někoho, kdo bude mít čas a půjde se s námi proletět.

Na Kanadě je skvělé, že ať se nacházíte kdekoliv, lidé jsou všude milí a velice vstřícní. Řidič v MHD vám bude klidně minutu vysvětlovat, jak se dostanete na místo, kam potřebujete. Stejně tak se s vámi prodavačka v obchodě „zakecá“ o tom, jak dlouho tu žije a co ji sem přivedlo. Na ulici vás jen tak mimochodem osloví člověk, který si chce povídat o Jaromíru Jágrovi, protože vidí, že máte na rameni své bundy českou vlaječku. Nic není problém a vše jde s úsměvem.

A přesně takhle to bylo i ve Vancouver Aviation College, místní letecké škole, kam jsme vkráčeli vlastně opravdu „jen tak“, ale kde na všechny na otázky – tedy jestli provozují vyhlídkové lety, jestli mají čas hned teď, jestli mají letadlo, které chceme, jestli mají i instruktora, abychom si letadlo nemuseli oficiálně půjčovat a platit pojištění, a jestli si můžeme pod křídla přilepit pár GoPro kamer, abychom si to celé nahráli a mohli se o to následně podělit – odpověděli kladně a úsměvem.

Co vám budu povídat, proletět se nad horami kolem Vancouveru, vidět všechny ty úžasné kopce, jezera a ledovce bylo prostě neuvěřitelně krásné. Stejně tak jako onen přelet nad samotným vancouverským downtownem. Šlo bez nadsázky o můj nejlepší letecký zážitek, jaký za těch bezmála osm let, co se létání věnuji, mám. A věřím, že jej jen tak něco v dohledné době nepřekoná.

Chci říct, tahle země je naprosto úžasná. A to jak ze země, tak ze vzduchu. Lidé tu jsou neuvěřitelně milí a hodní, mají tu krásná města (třebaže občas postrádají onu zmíněnou atmosféru), a ještě hezčí přírodu. A jakkoliv se to možná na první pohled nemusí zdát, vlastně tu vůbec není tak draho, jak se říká.

Oběd člověk hravě pořídí v přepočtu za čtyři stovky. Tedy mnohdy levněji než v sousedním Německu. A ne, nemusí to být žádná „znouzecnost“, ale plnohodnotná porce například v indické restauraci, kterých tu mají požehnaně. Co se benzínu týče, to je kapitola sama o sobě. Zdejší ceny jsou ve srovnání s těmi českými v přepočtu asi tak o 10 korun na litr nižší. A ani vstupy na všechna ta zajímavá místa a atrakce, torontskou CN Tower počínaje, pozorováním velryb na Vancouver Islandu konče, ve výsledku nevyjdou nijak draho.

Zkrátka a dobře, naši dovolenou jsme měli strávit v USA. Nakonec se vracíme z Kanady. A to s pocitem, že lepší zemi jsme si pro naše líbánky snad ani přát nemohli. Děkujeme, Kanado!