Článek
Velká část generace, která ještě zažila minulý režim, si dost pravděpodobně na tuto osobnost vzpomene jako na další otravnou figurku krajně levicové ideologie bojující svým spisovatelským uměním za spravedlnost a mír.
I přes tyto politické okolnosti naší historie se nedá upřít bezprostřední kvalita tohoto debutu.
Příběh je komponován v jakémsi rámci (kruhu), jejž ohraničují jednotlivá roční období. V silně autobiografickém vyprávění sledujeme běžný chod domácnosti váženého doktora na maloměstě – Klimkovicích. Od líbezného jara přecházíme ke zdařilému létu i pochmurnému podzimu až k bídné zimě; po jejím zakončení se děj zacyklí a následně uzavře.
Autorka ve většině krátkých a úderných kapitol detailně popisuje tamější život. Typické je opěvování denní rutiny, květomluva, líčení regionu i obyčejů místních obyvatel atp. Vysvětluje proces zahradničení, povinnosti manželova povolání a vztahy, které si s obyvateli domu i obce utváří. Člověk by si mnohokrát pomyslel, že se jedná až o idylicky nudný text, který nepojednává o ničem jiném než o nádherném, patriarchálním i utopickém soužití starého doktora (zvaného „táta“) a mladé, pracovité a společenské dámy, jež se do městečka přivdala. Pod pokličkou všech takových krásných a něžných odstavců se však ukrývá odvrácená tvář maloměsta, které je poznamenáno hospodářskou krizí pozdních dvacátých let minulého století, nedostatkem práce, společenskými konvencemi, politickými rozepřemi i chudobou.
Je na místě zmínit některé důležité tematické okruhy, o něž se Glazarová v náznacích opírá a přidává tak do svého díla důležitý a stěžejní kontrast idylického, bohatého a poklidného života v tátově vile a neidylického, náročného a nejistého života ostatních nešťastných osobností.
Zaprvé z textu velmi zřetelně čiší důraz na tematizaci práce. Nejedná se jen o popisné pasáže vysvětlující, jak táta dojíždí k cizím domovům za porody nebo záškrty či jak si vede svou domáckou ordinaci. Román řeší totiž i silný vliv hospodářské krize na chudé občany Klimkovic a okolí. Empaticky píše o narůstající třídní zášti mezi místními komunisticky orientovanými lidmi a buržoazními podnikateli či učiteli, kteří odmítají přistupovat na cizí požadavky a poslouchat všelijaké levicové agitace. Neopomene ani důležitost Ostravy, která tehdy i dnes poskytuje velké množství pracovních příležitostí. Ani přesto se však obyvatelé nevyhnou častým vyhazovům, které vedly k otřesným a život ohrožujícím podmínkám pro výchovu nové a početné generace, což vyústí v katastrofální zoufalé činy.
Finanční situace mnoha klimkovických rodin byla natolik mizivá, že nezřídka se v obci řešila vražda dětí. Glazarová velmi citlivě a dramaticky popisuje beznadějnost některých rodičů, kteří jako jediné východisko z prekérního stavu viděli v utopení či udušení svých vlastních novorozeňat. Rodiny nezvládly živit další hladové krky, a tak byly vlivem dobových okolností donuceny přistoupit i na ta nejméně pravděpodobná rozhodnutí.
To nás vede k dalšímu tématu, do nějž se autorka horlivě pustila. Postavení ženy v tehdejší slezské společnosti je popisováno souběžně s podstatnou otázkou zdravotnictví a jeho vyspělosti – jedna z kapitol se zabývá potraty a jejich nelegálností. Vypravěčka dychtivě a nepříjemně dává najevo, co dovedlo ženy k rozhodnutí vzdát se svého těhotenství a jaké metody k tomu uskutečnění používaly, když obyčejní doktoři nehodlali pomoci. Od falešných doktorů přes starší ženy doporučující bylinné odvary až po ty nejbolestivější možnosti – využívání ostrých kovových drátů, což často vedlo k vnitřnímu krvácení mířící až k ohrožení života dané ženy. (Vzhledem k současným konzervativním tendencím ve společnosti se ženská i zdravotnická otázka ukazuje jako zcela aktuální.)
U potratů to ovšem nekončí; stejně tak i porody jsou zde (oproti současnému vnímání porodu jako radostná a pozitivní životní událost) popisovány jako bolestivá a negativně ovlivňující zkušenost. V další kapitole je rodička, jež přivádí novorozeně do chudého a marnivého světa, zobrazována jako ustavičně trpící stvořitelka nového života. S přihlédnutím k tomu, že mnohé ženy mohly běžně rodit i popáté, pošesté, posedmé, je tento obraz o to víc na místě.
Další krutou sondou do života chudých je fakt, že výdělek kolikrát znamenal pro lidi víc než zdraví svých dětí. V druhé polovině románu se dozvídáme o muži, jež nutí svou dceru pomáhat s prodejem na trhu, třebaže má jasný a viditelný náběh na záškrt. Na její dobro nehledí, říká si, že kšeft je kšeft – zanedlouho poté mladičká dívenka umírá.
Autorka ozvláštňuje text hojnými dialektismy, jež pronikají do přímé řeči obyvatel. Jen vypravěčka a táta regionálních výrazů nevyužívají – u vypravěčky to bude cizím původem; u táty pravděpodobně vyšším postavením a intelektem nebo snahou o formálnější, vychovanou a honosnější mluvu.
Příroda zde hraje ten nejdůležitější motiv. Od detailů krajiny, květin či počasí se odvíjí veškerá tematika života v Klimkovicích. Neustále se měnící roční doby očividně ovlivňují náladu a celkovou atmosféru společnosti. S popisem jara, léta, podzimu i zimy souvisí rovněž dobové tradice, zvyky, obyčeje, typické události, slavnosti i jarmarky.
Obecně by se dalo říci, že se jedná o perfektní sondu do maloměstského slezského života v meziválečném období – je plná idylických představ o naivním životě v doktorově vile i neidylických situací plných násilí, smutku i zoufalství. Oba dva protipóly zde nějakým prapodivným způsobem spolupracují a jeden by se neobešel bez druhého; utvářejí tak mnohotvárnou a víceznačnou syntézu všech tehdejších životů. Při čtení pronikneme velmi intenzivně a dynamicky do stavu doby i společnosti, v níž se děj odehrává a necháváme se unášet (ne)pěknými obrazy z (ne)fikčního světa.
Každý krásný i ošklivý obraz však brzy skončí a každý skvěle vygradovaný příběh musí dospět ke svému grandióznímu závěru.
Přestože sugestivní styl Glazarové je vskutku náročné předpovídat, vnímáme jisté nápovědy, jež nás mohou předem dovést ke katastrofě celého románu – smrti vypravěččina manžela. Již na začátku si čtenářstvo v textu povšimne minulého času; už tento samotný nepatrný fakt může být vodítkem k určité skutečnosti, že to, o čem autorka píše, již není. Něco nenávratně pominulo a nelze vzít zpět. Čtvrtá (zimní) část románu je popisována jako zlá, posmutnělá, úzkostná a chmurná; všechny tyto melancholické pocity samoty mohou být jakousi předtuchou něčeho zlého. I sám táta nastiňuje obavy o budoucnost:
„Slib mi, až umru, že nic takového nebude. Žádný průvod, hudba, zpěv. Nic, prosím tě. Hned odvézt a žádný takovýhle pohřeb. Slib mi to.“
Poklidný, tichý a přemýšlivý rok v tátově vile, v jejímž průběhu jak autorka, tak vypravěčka poznala slezský rázovitý kraj, lásku k lidem a domovu i tragické životy společenské spodiny se tak uzavře okamžikem, který obrátí veškerý dosavadní sled událostí naruby.
Jelikož hlavní postavě Jarmile nepatří tátův dům, je donucena se odstěhovat do jiného kraje za příbuznými a její cyklické a pomalu ubíhající zážitky tak naberou nečekaný spád.
Roky v kruhu jsou především hořkosladkou vzpomínkou na kvalitně prožité okamžiky jedné ženy, a i devadesát let po vydání tohoto románu si můžeme z četby odnášet mnohé zkušenosti. Dozvíme se, co je pro nás skutečně důležité, čeho všeho si můžeme v současnosti vážit i jak rychle se mohou naše životy znenadání proměnit k nepoznání – stejně jako čtyři roční doby, v jejichž kruhu se všechny roky točí…
