Článek
Šeptej do ticha. Příběh o mladé modelce, která se kvůli rozvodu rodičů dostává z velkého světa showbusinessu a pohodlného života v jihomoravské metropoli na malou dědinu, kde nikoho nezná. Obálka, která markantně zdůrazňuje, že čtení je určeno výhradně dívkám, srší laciností, nevkusem i zastaralým stylem tehdejších designerů. Ty se však nad těmito maličkostmi nepozastavíš; jediné, co tě zajímá, je děj, do nějž se neprodleně ponoříš. Čteš ho všude – doma, ve škole, ve vlaku. A celá napnutá a nedočkavá hltáš větu za větou, stranu za stranou, kapitolu za kapitolou, jen abys zjistila, že protagonistčin příběh není zdaleka u konce a Lenka Lanczová jistě brzy přijde s novou nadílkou vzrušujícího čtení.
Tohle nikdy nebyla má životní situace, jednalo se však o normu snad každé druhé dospívající dívky žijící před dvaceti lety. Mnohé z nich vzpomínají na toto období, které mnohdy strávily s „lanczovkou“ v ruce, vřele a pozitivně – včetně mé sestry, díky níž jsem se k tomuto starobylému fenoménu dostal. Od poloviny nultých let se však nemálo změnilo. Existuje jiný způsob komunikace, uvažování i navazování vztahů mezi teenagery. Existuje jiný způsob psaní i nahlížení na tzv. young adult literaturu. Existuje úplně jiná společnost, jež si za posledních dvacet let stihla zvyknout na odlišné hodnoty, normy i standardy. O to zajímavější je číst knihu Šeptej do ticha současnou optikou, ještě umocněno mou příslušností ke generaci Z a mužskému pohlaví. Pojďme se na pár okamžiků ponořit do světa náctiletých mileniálek společně.
Román pro dívky Šeptej do ticha neoplývá náročnou dějovou zápletkou. Osmnáctiletá Monika se po rozvodu rodičů rozhodla žít se svou matkou na novém a dosud neznámém místě – malé vesnici, kde nikoho neznají. Je nucena si zvykat na jiné mravy, jiné prostředí a jiné lidi na soukromém gymnáziu, kam musí dennodenně dojíždět. Utváří si nová přátelství s tamějšími dívkami, a dokonce se zamiluje do hodného, hezkého a normálního kluka Jáchyma, s nímž prožívá první skutečné milostné vzplanutí. Všechno na nějakou dobu zní bezstarostně a poklidně; situace se ovšem mění v momentě, kdy s kamarádkami vymýšlí léčku na největšího sukničkáře Mikuláše, který je známý svým opovržlivým a neslušným chováním k dívkám. Mikuláš se domnívá, že každá dívka pod sluncem se mu jednoduše poddá, Monika si proto s ním chce pohrát a nonšalantně nepřistupovat na jeho balící hlášky a flirtující taktiku, aby dostal lekci a uvědomil si, že není tak neodolatelný, jak si o sobě celou dobu myslí. Problém nastává ve chvíli, kdy hrdinka i přes vědomí toho, že chtěla pro frajera školy nastavit past, podléhá jeho snaze a bezhlavě se do něj zamiluje. Mají spolu pohlavní styk, všichni jim na to vzápětí přijdou a dochází tak k bolavému rozchodu s přítelem Jáchymem i k nepříjemnému zjištění, že Monika je s nejvyšší pravděpodobností těhotná. Celou dobu naivně doufá v Mikulášovo opětování jejích citů; ke konci příběhu se však dozvídá, že její nový milý se vsadil s kamarády, že ji sbalí a dostane ji do postele. Sázku vyhrál, a tudíž není důvod k pokračování v jejich vztahu. Monika tak končí nešťastná, opuštěná a nejistá, kam se její mladý dospělácký život bude ubírat dál.
Po textové stránce je příběh psán čtivě, překvapivě autenticky a napínavě, zároveň však poměrně pateticky, sentimentálně, prostě. Autorka se nebála využívání častějších interpunkčních znamének – převážně otazníků, vykřičníků nebo apoziopeze. Nechybí hojná přímá řeč nebo také internetová komunikace mezi mladšími postavami. Kapitoly čítají více stránek, než bývá u young adult knih zvykem, nicméně se v jejich průběhu odehraje mnoho situací, jež posouvají děj. Lanczová se neostýchá ani obecné češtiny, žákovského slangu či dalších nespisovných výrazů. Všechny aspekty textu podtrhávají snahu o jistou realističnost mluvy tehdejší mladé generace i myšlenek hlavní hrdinky, jejímž úhlem pohledu je celý román psán.
Co je však pro mě na celém příběhu nejzajímavější jsou dobové reálie a ukázka stavu české společnosti nultých let. Autorka zřejmě zamýšlela, aby text byl, pokud možno, co nejaktuálnější a aby se čtenářky dokázaly s postavami jednoduše ztotožnit. Toto uvažování zavinilo však současnou zastaralost románu, protože dnešní publikum by mohlo některé aspekty života mileniálů, které jsou zde popsány, vnímat jako trapné, nudné, banální, outdated…cringe. I přesto se však jedná o solidní sondu do tehdejšího způsobu života. Vnímáme často využívání již neexistujícího ICQ jako důležitou formu komunikace mezi mladými. Skutečně se ještě jednalo o dobu, kdy veškeré vztahové dění se odehrávalo především fyzicky; lidé si říkali vzájemné problémy z očí do očí a každý konflikt se řešil ve škole, venku, na akcích atp. – nikoliv uvnitř chatovacích skupin dnešních sociálních sítí.
Dále je zajímavé sledovat některé aspekty adolescentního života, nad nimiž současná generace teenagerů již v žádném případě nepřemýšlí. V románu je kupříkladu vícekrát zmíněna jakási norma, že na akce (jako ples, přespávačka na chatě atd.) se zásadně chodí ve dvojici s jistou osobou, s níž právě randíte. Pokud svou spřízněnou duši nemáte, automaticky se na žádnou ze společenských akcí nemůžete cpát, protože nemáte „s kým jít“. V nejzazších případech snad ani nejste na tyto události zváni. Generace Z tyto hodnoty již nesdílí; na veškeré akce se ze zvyku chodí ve větších skupinách, popř. může kdokoliv přijít sám s tím, že na daném místě někoho známého tak či tak potká. Obávám se, že kdyby tento mileniálský mrav přetrval dodnes, nikdo by na žádné plesy ani oslavy nechodil, neboť mladší ročníky si převážně zvykají na nově ustanovený single život, což zřejmě bylo v roce 2005 zcela nemyslitelné…
Samozřejmě můžeme vnímat typické povrchní předsudky a hierarchizaci kolektivu na středních školách. Ve zkratce, buď jste hezký, jste cool, máte oblíbenou partu a s někým chodíte, anebo nejste hezký ani cool, nejste součástí žádné populární party a milostné vztahy vám nic neříkají.
Jakožto dvacetiletý muž žijící v roce 2026 jsem si přečetl Šeptej do ticha s nulovým očekáváním. A výsledek? Jsem se svou čtenářskou zkušeností vesměs spokojen. Člověk nejen že prostoupí do „obyčejného“ života puberťačky před dvaceti lety, ale dozví se i o tom, jak tehdejší mladí měli nastavené konvence, hodnoty a dynamiku mezi pohlavími. Nepochybně se jedná o čtení jednoduché, zřetelné, tendenční a konvenční. Náročnější i kritičtější čtenářstvo by možná Lenku Lanczovou zahrabalo do země nebo by její knížky spálilo na popel. Já si ovšem myslím, že fenomén jejích knih má bezpodmínečnou výpovědní hodnotu o dobovém young adult žánru (i o potenciálních naivních představách dívek) a jistě nabízí mnoho otázek, které si můžeme do budoucna pokládat.
