Článek
Když už jsem nevěděla kudy kam
Poslední měsíce jsem se topila v bezmoci. Pracovala jsem na poloviční úvazek v malém obchodě a peníze mi nestačily ani na nájem. Po večerech jsem hledala inzeráty, kde by brali i někoho jako já. Nechtěla jsem nic výjimečného, jen obyčejnou práci, která by mi dala pocit jistoty.
Jednoho dne jsem narazila na nabídku v supermarketu. Napsali, že hledají prodavačky, že zaučí, že kolektiv je přátelský. Fotky z inzerátu vypadaly skoro idylicky. Lidé v uniformách se usmívali, regály zářily čistotou a všechno působilo až příliš hezky. Přesto jsem odpověděla.
Pohovor, který začal nadějně
Odpověděli mi hned druhý den. Zvali mě na pohovor. Dorazila jsem s lehkou nervozitou, ale i s pocitem, že tohle by konečně mohlo vyjít. Paní z personálního se usmívala, nabízela mi kávu a říkala, že potřebují spolehlivé lidi, kteří se nebojí práce. To jsem si troufla říct, že splňuju.
Vyptávala se, jestli zvládnu směnný provoz a práci o víkendech. Přikývla jsem. Říkala jsem si, že i kdybych měla chodit sedm dní v týdnu, zvládnu to, pokud to bude stát za to. Měla jsem pocit, že všechno klape. A pak přišla řeč na peníze.
Číslo, které mě zarazilo
Paní otevřela složku a klidným hlasem řekla, že nástupní plat je osmnáct tisíc hrubého. Myslela jsem, že jsem přeslechla. V hlavě mi problesklo, že i na brigádě jsem si občas vydělala víc. Zeptala jsem se, jestli jde o chybu, ale jen se usmála a dodala, že po zkušební době je možný drobný nárůst.
V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Představila jsem si, jak po deseti hodinách stání u pokladny dostanu na účet částku, která mi nepokryje ani základní výdaje. A že budu chodit domů unavená, podrážděná a stejně bez peněz.
Ticho, které řeklo všechno
Nevěděla jsem, co říct. Chvíli jsem jen seděla a zírala na hrnek s logem supermarketu. Uvnitř jsem cítila směs hanby a vzteku. Hanby, že jsem vůbec přišla, a vzteku, že si takovou práci někdo dovolí nabídnout.
Zvedla jsem se, poděkovala a řekla, že si to ještě rozmyslím. Paní přikývla, jako by něco takového slyšela už stokrát. Když jsem vyšla ven, praštil mě do tváře studený vzduch a mně se chtělo brečet. Ne proto, že bych o tu práci přišla, ale protože jsem pochopila, že problém není ve mně.
Odcházela jsem klidná
Šla jsem domů pěšky a přemýšlela, kolik lidí tu práci asi vzalo, i když museli vědět, že z ní nevyžijí. Možná neměli na výběr. Možná už byli unavení z odmítnutí. Já jsem se rozhodla, že se k nim nepřidám. Raději budu hledat dál, než se nechat zlomit.
Ten den jsem se poprvé po dlouhé době cítila jistě. Možná jsem odešla s prázdnou, ale zároveň jsem odešla se zbytkem hrdosti, který mi ještě zůstal.
