Článek
Samota mě začala dusit
První roky po manželově smrti jsem se snažila žít normálně. Vařila jsem, chodila na procházky, občas jsem zašla na kávu se sousedkou. Jenže časem se ze všeho vytratila chuť. Děti mě navštěvovaly čím dál méně, prý mají moc práce, a já jim to nevyčítala. Jen jsem měla pocit, že se stávám zátěží.
Jednoho večera, když jsem seděla u stolu a dívala se na prázdné židle, mě napadlo, že by mi možná bylo lépe někde, kde bych nebyla sama. Domov pro seniory se zdál jako řešení. Měla jsem představu klidného místa, kde bych mohla trávit čas s lidmi v podobné situaci, hrát karty a nebát se, že se mi něco stane a nikdo to nezjistí.
Telefonát, který mě vrátil na zem
Druhý den jsem si sedla k počítači a začala hledat domovy v okolí. Našla jsem několik, které působily hezky. Zavolala jsem do jednoho z nich, představila se a zeptala se, jestli mají volné místo. Na druhém konci se ozval laskavý hlas, ale odpověď mě úplně paralyzovala.
„Paní, u nás je čekací doba přibližně dva až tři roky,“ řekla mi sociální pracovnice. Myslela jsem, že jsem se přeslechla. Zeptala jsem se ještě na jiná zařízení. Výsledek byl stejný, někde i delší. Bylo mi šedesát devět a došlo mi, že než se vůbec dostanu na řadu, možná už tu ani nebudu.
Nečekané procitnutí
Seděla jsem dlouho u telefonu a přemýšlela, co teď. Najednou jsem si uvědomila, jak snadno jsem se vzdala. Jak jsem se přestala snažit žít, jen proto, že to bylo jednodušší. V domově bych možná měla jistotu, že mě někdo zkontroluje, ale taky bych tam úplně ztratila zbytky nezávislosti.
Začala jsem znovu přemýšlet o tom, co bych mohla dělat, aby mi bylo líp. Zapsala jsem se do místního klubu seniorů, kde se pořádají různé akce, a zjistila jsem, že mě to vlastně baví. Dokonce jsem potkala pár lidí, se kterými se dá normálně mluvit.
