Článek
První dojem
Do obchodu jsem přišla pár minut předem, nervózní, ale připravená. Všude kolem mě ruch, pípání pokladen, hlášení z reproduktorů a unavení zaměstnanci, kteří ani nezvedli hlavu. Personalistka mě přivítala chladně, posadila ke stolu v malé kanceláři bez oken a začala číst z papíru. Její hlas byl monotónní, bez zájmu, jako by to dělala po sté.
„Naše směny jsou dvanáctihodinové, střídají se krátké a dlouhé týdny. Zákazníci jsou nároční, takže musíte být stále usměvavá. Přestávky jsou podle provozu,“ řekla, aniž by se na mě podívala. Přikývla jsem, i když mi to už v tu chvíli přišlo přehnané. Dvanáct hodin stát u pokladny nebo doplňovat zboží? V hlavě se mi začalo honit, jestli to vůbec zvládnu.
Nečekané detaily
Když přešla k platovým podmínkám, čekala jsem alespoň trochu motivace. Místo toho mi oznámila, že základní mzda je nižší, než jsem doufala, a že bonusy se udělují jen v případě, že vedoucí usoudí, že jsem se „dostatečně snažila“. Na směně prý bývá málo lidí, protože se šetří, a tak se často běhá mezi pokladnou, pečivem a mrazákem.
„Budete muset být flexibilní. Když někdo onemocní, zavoláme vám i ráno a počítáme, že dorazíte,“ dodala. To už jsem cítila, jak mi tuhne úsměv. Neměla jsem děti, ale i tak jsem chtěla mít nějaký volný čas, trochu klidu. Představa, že budu pořád ve střehu, mi připadala šílená.
Skutečná realita
Na konci pohovoru mě provedla prodejnou. Zastavila se u jedné z pokladních a mezi řečí mi řekla, že tahle paní je tu od šesti do osmi večer a přitom bydlí dvacet kilometrů odsud. Pokladní se na mě jen unaveně usmála, ruce měla oteklé a pod očima tmavé kruhy. Další prodavačka doplňovala zboží v rychlosti, jako by jí někdo měřil čas. Na oddělení zeleniny se ozvalo, že došel led a někdo by měl běžet pro další. Nikdo se ani neotočil.
V tu chvíli mi došlo, že tady by mi žádná jistota ani pravidelný příjem za tu námahu nestály. Představila jsem si, jak tam stojím dvanáct hodin denně, dýchám studený vzduch z otevřených dveří a snažím se usmívat na zákazníky, kteří si stěžují, že jsou rajčata měkká.
Odpověď, která rozhodla
Na závěr se mě personalistka zeptala, jestli mám nějaké otázky. Ze slušnosti jsem se zeptala na možnost kariérního růstu. Odpověděla, že někteří pokladní jsou u nich i deset let a stále na stejné pozici. Prý to svědčí o spokojenosti. To byl okamžik, kdy jsem měla jasno. Poděkovala jsem za čas, usmála se a odešla s pocitem, že jsem se právě vyhnula pasti, ze které se těžko uniká.
