Článek
První studená sprcha
V bance jsme seděli naproti mladé poradkyni, která působila mile. Přinesla nám tabulku, vypsala naše příjmy a tvářila se, že všechno půjde hladce. Jenže po pár minutách jsem viděla, jak se jí mění výraz. Vysvětlila nám, že na byt v naší lokalitě prostě nedosáhneme. A nejen že ne. Vyšla jí částka, za kterou by člověk reálně pořídil leda garáž. Byla jsem tak zaskočená, že jsem nebyla schopná říct jediné slovo.
Náš každodenní život očima banky
S partnerem jsme oba zaměstnaní, nemáme žádné dluhy ani zbytečné výdaje. Přesto se ukázalo, že podle tabulek žijeme příliš obyčejně. Čísla nám vygenerovala hypotéku, která by nestačila ani na garáž v méně atraktivní části města. Připadalo mi to absurdní, skoro až urážející. Seděla jsem tam a poslouchala výklad o tom, jak ceny rostou a příjmy ne, a měla pocit, že někdo mluví o úplně jiné zemi. V té mojí se lidé normálně snaží, pracují a přesto si nemohou dovolit střechu nad hlavou.
Reakce okolí
Když jsem to řekla kamarádkám, většina z nich pokrčila rameny. Byly na tom stejně. Jedna bydlela v podnájmu už osmým rokem, druhá žila v garsonce s bratrem, třetí si našla práci dvě hodiny od rodného města, protože tam aspoň něco stál pozemek. Uvědomila jsem si, že nejsme výjimka, ale spíš pravidlo. Když člověk slyší cizí příběhy, možná ho to uklidní, ale zároveň to ukazuje, že problém je mnohem větší než jeden zamítnutý úvěr.
Pokus o kompromis
Zkoušeli jsme hledat menší byt, pak ještě menší, a nakonec jsme skončili u nabídek, které by kdysi nikdo nebral vážně. Byty s okny do dvora, kde nikdy nesvítí slunce. Byty, kde se sotva otočíte, protože místnosti připomínají větší skříně. V jednu chvíli jsme zvažovali i panelák na okraji města, ale když jsem tam stála a vnímala zápach ze schodiště, věděla jsem, že to není místo, kde chci začínat novou kapitolu života.
Malé probuzení
Jednoho večera jsem přišla domů, sedla si na gauč a uvědomila jsem si, jak moc se snažím držet představu, která neodpovídá realitě. Chtěli jsme si koupit byt, protože nám to připadalo jako logický dospělý krok. Jenže život někdy nejde podle návodu. Možná to zní jako fráze, ale v tu chvíli jsem se přestala cítit provinile, že nežiju podle čísel a tabulek. A místo toho jsem začala přemýšlet, jak si vytvořit domov i tam, kde jsme.
