Článek
První pochybnosti
Už několik měsíců jsem sledovala, jak se tchyně po večerech sotva zvedá ze židle. V práci má fyzicky náročnou směnu, která by většinu lidí vyčerpala už dávno. Když jsem ji prosila, aby si aspoň na chvíli dala pauzu, jen mávla rukou a řekla, že nechce být nikomu na obtíž. V poslední době ale chodila domů tak unavená, že si ani nevyzouvala boty a rovnou si lehala na gauč. Věděla jsem, že tohle dlouhodobě nezvládne.
Rozhodnutí zjistit možnosti
Jednoho večera jsme se s partnerem shodli, že musíme něco udělat. Napadlo nás zjistit, jaké by měla možnosti invalidního důchodu. Nešlo nám o to ji posadit doma na sedačku a hlídat, ale chtěli jsme, aby nemusela každý den přemáhat bolest. Říkala jsem si, že když celý život dřela, stát jí přece nemůže nabídnout něco směšného. S tím pocitem jsme se pustili do studování, co všechno je k žádosti potřeba.
Studená sprcha na úřadě
Na úřad jsme šli s nadějí, že si konečně uleví. Úřednice nám vysvětlila, že by nejspíš spadala do prvního stupně invalidity. To mě sice nezarazilo, protože je stále schopná práce, ale čekala jsem, že částka bude alespoň trochu důstojná. Když nám ale řekla orientační výpočet, měla jsem pocit, že mi vypnuly všechny myšlenky. Vyšlo to na něco kolem devíti tisíc dvě stě korun měsíčně. Podívali jsme se na sebe a oba jsme věděli, že za ty peníze by si neodpočala, ale spíš by se dostala do úplně jiné nouze. Částka, která by měla člověku pomoci, by jí sotva zaplatila bydlení a léky.
Těžké vysvětlování doma
Večer jsem si sedla s tchyní u stolu. Doufala jsem, že pochopí, že jsme se snažili. Když jsme jí řekli, kolik by ve skutečnosti dostávala, ani se nepodivila. Řekla, že to takhle stejně čekala, protože podle ní jsou důchody nastavené pro papír, ne pro lidi. Slyšet to od ní mě bodlo víc, než jsem čekala. V tu chvíli jsem věděla, že jí vlastně neříkáme, že může odpočívat, ale že bude muset dál chodit do práce, protože systém jí jinou možnost nedává.
Myšlenky, které nešlo utišit
Když jsem ten večer zhasínala světlo, měla jsem pocit, že jsme ji zklamali. Chtěli jsme ji chránit, ale místo toho jsme jí jen předložili pravdu, která nikoho nešetří. Druhý den ráno jsem ji viděla, jak si obouvá boty a odchází do práce, jako by se nic nestalo. A já jsem si uvědomila, že nejhorší na tom všem není ta částka, ale to, jak samozřejmě ji přijala. Jako by si ani nikdy nemyslela, že by to mohlo být jiné.
