Článek
Úplně obyčejné ráno
Byla jsem po noční směně a potřebovala si dát kávu, než půjdu domů. Sedla jsem si do malé kavárny, kam běžně chodím, ale tentokrát jsem měla zvláštní náladu. Všechno ve mně bylo vyčerpané. Poslední měsíce jsem pečovala o nemocnou mámu, a i když jsem to dělala s láskou, cítila jsem, jak mi dochází síly. Chtěla jsem na chvíli vypnout a jen tak sedět.
Servírka, která mě obsluhovala, byla mladá, možná o deset let mladší než já. Usmívala se, i když bylo jasné, že je unavená. Když mi nesla kávu, lehce se jí třásly ruce. Měla kruhy pod očima, vlasy stažené do nepečlivého drdolu a poděkovala mi tak tiše, že jsem ji sotva slyšela.
Nenápadný rozhovor
Když mi přinesla účet, zeptala se, jestli je všechno v pořádku. Řekla jsem jí, že ano, a nějak přirozeně jsme se daly do řeči. Povídaly jsme si pár minut, a ona mezi řečí zmínila, že pracuje dvojí směny, protože si potřebuje vydělat na školné pro mladší sestru. Rodiče jim prý moc nepomáhají, tak se snaží, jak může. Mluvila klidně, bez sebelítosti, jako někdo, kdo už dlouho nemá sílu si stěžovat.
Poslouchala jsem ji a cítila, jak se ve mně něco pohlo. Neřekla jsem nic, jen jsem se usmála a nechala ji odejít.
Ten moment u účtu
Když jsem dostala účet, bylo tam 148 korun. Sáhla jsem do peněženky a vytáhla dvě pětistovky. Položila jsem je na stůl a řekla, že to je pro ni. Podívala se na mě, jako by nevěřila, co slyší. Začala vrtět hlavou a říkala, že to nemůže přijmout, že by měla špatný pocit.
Jenže já jsem na tom trvala. Řekla jsem jí, že si to zaslouží. Že obdivuju lidi, kteří se neskládají, i když mají vše proti sobě. A pak jsem dodala, že mi připomněla mě samotnou, když jsem kdysi pracovala na tři práce, abych se mohla postarat o mámu a ještě dokončit školu. Že přesně vím, jaké to je cítit se unaveně a přesto se snažit.
Slzy, které jsem nečekala
Chvíli mlčela. Pak si sedla ke mně, i když to nesměla, a řekla jen tiché děkuju. V očích se jí leskly slzy. Měla je sotva pod kontrolou, ale pořád se usmívala. Cítila jsem, že v tom nebyla jen vděčnost, ale i úleva. Možná pocit, že ji někdo vidí.
Nakonec si dýško vzala, i když s rozpaky. Když jsem odcházela, z dálky mi ještě zamávala. A já jsem poprvé po dlouhé době měla pocit, že jsem udělala něco, co opravdu mělo smysl.
Tichý návrat domů
Cestou domů jsem přemýšlela, proč mě to tak zasáhlo. Možná proto, že každý z nás někdy potřebuje slyšet, že to, co dělá, není zbytečné. Že si ho někdo všiml, i když svět kolem běží bez zastavení. Ten den jsem se necítila jako někdo, kdo dává almužnu, ale jako člověk, který na chvíli uviděl jiného člověka tak, jak opravdu je.
