Článek
Malé radosti
Každou sobotu ke mně vnučka přijela na návštěvu. Vždycky jsem jí dala pár korun, ať si s kamarádkou koupí zmrzlinu nebo pastelky. Brala jsem to jako drobný způsob, jak jí ukázat, že na ni myslím. Její oči se rozzářily pokaždé, když si peníze schovala do kapsy a poděkovala mi. Měla jsem pocit, že je to mezi námi taková hezká tradice.
Jednoho dne jsem ale viděla, jak se vnučka trochu zdráhá peníze přijmout. Podala jsem jí minci a ona se jen smutně podívala. Zeptala jsem se, co se děje. Vypadalo to, že nechce odpovědět, ale nakonec ze sebe dostala tichou větu, která mě zvedla ze židle. Že půlku musí odevzdat tatínkovi.
Podezření
Nejdřív jsem tomu nerozuměla. Myslela jsem, že jde o nějaký jeho výchovný model šetření, ale vnučka zavrtěla hlavou. On si prý ty peníze nechává pro sebe. A když mu je nedá, začne být nepříjemný. V tu chvíli mnou projela vlna vzteku. Můj vlastní syn. Využívá malé dítě.
Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně a přemýšlela, jestli to není nějaký omyl. Ale vnučka se dívala do země a bylo jasné, že si nic nevymýšlí. Polkla jsem a cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Snažila jsem se ji uklidnit, říct jí, že teď je u mě a nic se jí nestane. Jenže v hlavě mi běžela jediná myšlenka. Jak to mohl udělat.
Telefonát
Jakmile vnučka odešla do obýváku kreslit, vzala jsem telefon. V tu chvíli jsem byla rozhodnutá. Zavolala jsem synovi a nečekala jsem na žádné výmluvy. Řekla jsem mu na rovinu, co vím. Nejdřív se smál. Prý přeháním a že jde o výchovu k tomu, aby si uvědomila hodnotu peněz. Ale já svého syna znám. Vím, jak se umí vymlouvat a jak si občas rád pomůže na úkor druhých.
Zesílila jsem hlas. Řekla jsem mu, že odteď už od vnučky neuvidí ani korunu. A že pokud zjistím, že na ni tlačí, budu to řešit jinak. Nastalo ticho. Pak jen zamumlal, že jsem to zbytečně nafoukla a zavěsil. Ale já jsem cítila, že jsem udělala správně.
Co se změnilo
Vnučce jsem pak vysvětlila, že peníze, které ode mě dostane, jsou jenom její. A že nikdo nemá právo jí je brát. Viděla jsem, jak se jí ulevilo. Od té chvíle si své kapesné schovávala s mnohem větší radostí. A já si znovu uvědomila, že někdy musí babička zasáhnout i proti vlastnímu dítěti.
Nebyl to lehký den. Ale když jsem ji viděla spokojeně si kreslit a nemyslet na to, že jí zase něco zmizí z kapsy, věděla jsem, že to stálo za to. Tehdy jsem si v duchu řekla, že nad svými vnoučaty budu držet ochrannou ruku, i kdybych kvůli tomu musela jít proti vlastní krvi.
