Článek
Dlouho jsme mlčeli
Když si dcera přivedla poprvé přítele domů, choval jsme se mile. Nechávali jsme jim prostor, vařili čaj, nabízeli večeře. Byli jsme rádi, že má někoho, s kým si rozumí. Jenže z návštěv se stala rutina. Přítel byl u nás skoro pořád. Když jsme přišli z práce, seděl v obýváku a tvářil se jako další člen domácnosti. Dcera nám tvrdila, že je všechno v pořádku a že přece musí mít kde trávit čas.
My jsme si ale začali všímat změn. Jídlo mizelo rychleji, pračka jela pořád, světla se nerozsvěcela na chvíli, ale na celé hodiny. Pokaždé, když jsme šli spát, ještě dlouho bylo slyšet televizi nebo konzoli. Připadali jsme si, jako bychom někomu platili bydlení.
Měřáky řekly pravdu
Nepatříme k rodičům, kteří by počítali každou korunu. Ale když začalo být zřejmé, že výdaje rostou, rozhodli jsme se zkontrolovat, co přesně se děje. Začali jsme zapisovat stavy měřáků elektřiny a vody. Každý týden jsme viděli nárůst. Ne o trošku. O hodně.
V té době u nás přítel trávil odpoledne i večery. Sprchu si dopřával klidně dvakrát za den. K tomu neustálé vaření těstovin, zapnutá televize ve dvou místnostech, hudba v mobilu a k tomu telefon pořád v nabíječce. Když jsme mu naznačili, že by mohl trochu šetřit, jen se usmál a řekl, že si neuvědomil, že je to tak drahé.
Poslední varování
Zkoušeli jsme s dcerou mluvit klidně. Řekli jsme jí, že to začíná být náročné. Poprosili jsme ji, aby s přítelem omezili používání našich spotřebičů a nenakládali se zázemím jako s hotelem. Dcera reagovala podrážděně. Tvrdila, že zbytečně řešíme peníze. Prý je to naše povinnost jako rodičů vytvořit jí domácí klid, aby se mohla vídat s někým, koho miluje.
Co nás dorazilo
Jednoho dne jsme přišli domů o něco dřív. V obýváku seděl on. Bez dcery. Televize hrála nahlas, světla svítila, hrnek s kávou postavený přímo na dřevěném stole bez podložky. Na polštáři drobky od chipsů a vedle nich jeho ponožky. Zeptali jsme se, kde je dcera. Prý si odskočila ven a řekla mu, ať tu počká.
V tu chvíli jsme měli jasno, že jsme se dostali do bodu, kdy nás přestali brát vážně. Nebyla to už návštěva. Byl to náš nechtěný spolubydlící.
Pravidla
Večer jsme dceři řekli, že pokud chce mít přítele u nás, tak na krátkou návštěvu. Žádné vysedávání celý den. Žádné využívání vody a elektřiny, jako by se to neplatilo. A hlavně ne bez její přítomnosti. Dcera se rozčílila. Tvrdila, že jí ničíme vztah a že jsme proti mladé lásce. Odešla do pokoje a několik dní nás ignorovala.
Přítel se už neukázal. Nejspíš se mu přestal líbit dům, kde se musí řídit pravidly.
