Článek
Štědrý den, který drhnul
Vánoce pro mě nikdy nebyly jen formalita. Vždycky jsem je brala jako chvíli, kdy se má něco vrátit. Ne peníze, ale pozornost. Čas. Zájem. Letos jsem se snažila jako obvykle. Věděla jsem, co se dceři líbí, co potřebuje, co si sama nekoupí. Vybírala jsem dlouho, porovnávala, přemýšlela. Nešlo mi o efekt, spíš o pocit, že jsem se trefila.
Když jsem si rozbalila její dárek, chvíli jsem na něj jen koukala. Ponožky. Obyčejné, bez nápadu, bez čehokoli navíc. Poděkovala jsem automaticky, skoro reflexivně. Uvnitř se ale něco zadrhlo. Ne proto, že by byly levné. Ale proto, že mi připadaly odbytě.
Poznámka, která otevřela dveře
Nevydržela jsem mlčet. Ne hned, ale ten večer. Řekla jsem, že mě to trochu mrzí. Že jsem měla pocit, že jsem do dárků dala víc. Nemluvila jsem ostře, spíš unaveně. Čekala jsem aspoň náznak pochopení.
Místo toho přišla věta, která všechno uzavřela. O tom to není. Prý nejde o cenu, ale o gesto. Řekla to klidně, bez obrany, jako hotovou věc. A tím bylo jasno. Nebyla ochotná se o tom bavit. A možná ani neměla potřebu.
Každá mluvíme jinak
Teprve později mi došlo, že se vlastně míjíme. Pro mě jsou dárky řečí. Něco, čím se dá říct, že si druhého všímám. Pro ni jsou spíš povinnost. Něco, co se musí splnit, aby byl klid. Nechci tvrdit, že je necitlivá. Spíš že to vidí úplně jinak.
Jenže ten rozdíl bolí. Protože mám pocit, že dávám víc, než se mi vrací. A že se to ode mě tak nějak očekává. Že moje snaha je brána jako samozřejmost. Když jsem to naznačila, otočilo se to proti mně. Jako bych řešila peníze, ne vztah.
Ticho, které zůstalo
Další dny byly normální. Volala mi, psala, řešily jsme běžné věci. Ale něco se posunulo. Už jsem neměla chuť se svěřovat. Nechtěla jsem znovu slyšet, že o tom to není. Začala jsem si víc hlídat, co říkám. A hlavně co dávám.
Uvědomila jsem si, že se neumím zbavit pocitu nerovnováhy. Ne proto, že bych chtěla něco spočítat. Ale proto, že když dávám, očekávám, že to druhý aspoň uvidí. Ne že to smete jednou větou.
Ponožky jako připomínka
Ponožky leží v šuplíku. Nosím je, protože by byla škoda je nenosit. Ale pokaždé mi připomenou, že blízkost nemusí znamenat to samé pro oba. A že někdy nejde o cenu, ale o to, že se člověk cítí přehlédnutý. A s tím se žádná hezká věta moc dobře nevyrovná.
