Článek
Jak jsem se nechala vtáhnout do role chůvy
Jsem babička a mám vnoučata moc ráda. Od chvíle, kdy se narodily, jsem byla vždy k dispozici. Dcera se nejdřív jen občas zeptala, jestli bych nepohlídala na pár hodin, aby si mohla něco vyřídit. Pak to začalo být častější a nakonec se z toho stal skoro režim. Pondělí odpoledne. Středa večer. Víkendy, když šli někam ven. Brala jsem to jako samozřejmost a říkala si, že jim tím ulehčuju život. Jenže jsem si pomalu přestávala užívat vlastní volný čas. Měla jsem pocit, že jsem přestala žít svůj život a jen reaguju na její požadavky.
Když se z prosby stala povinnost
Nejhorší bylo, že dcera přestala prosit. Začala mi jen oznamovat, kdy děti přivezou. Dokonce jednou ani nečekala na odpověď a postavila kočárek rovnou do předsíně. Já jsem se usmála a vzala to zase na sebe. Ale v hlavě mi začal hlodat nepříjemný pocit. Vždyť já se ani nezeptala, co bych ráda dělala. Místo výletů s kamarádkami a času pro sebe jsem vařila, uklízela, přebalovala a chodila na hřiště.
Zastavila mě náhoda
Jednou jsem potkala známou, která je také babička. Vyprávěla, že když hlídá vnoučata, dcera jí vždy dá peníze za hlídání, protože nechce, aby měla pocit, že ji jen využívá. Zarazilo mě to. Nikdy mě nenapadlo, že bych si měla říct o nějakou odměnu. Nechtěla jsem být najatou chůvou. Ale přesto to ve mně zůstalo. Kolik času tomu věnuju. Kolik mě to stojí energie. Kvůli tomu jsem si dokonce zrušila dvě pravidelné aktivity, které jsem měla ráda.
Spočítala jsem to
Jednoho večera jsem si prošla všechny zprávy a zaznamenala každé hlídání. Hodiny se kupily. Vycházelo to na tři dny v týdnu po šesti hodinách. Když jsem se dopracovala k výsledku, posadila jsem se.
Za rok to vyšlo na 936 hodin. Podívala jsem se na průměrné ceny hlídání a vynásobila to. Výsledek byl 150 tisíc korun. Tolik by dcera zaplatila někomu cizímu. Mně dala maximálně kávu, když byla dobrá nálada.
Jak zareagovala
Nebyla jsem na ni naštvaná. Spíš zklamaná. Druhý den jsem jí ten papír podala. Řekla jsem jednou větou větu kterou jsem nikdy neřekla. „Takhle by vypadala cena za moji péči.“ Podívala se na čísla a zbledla. Chvíli mlčela a pak vydechla, že to vůbec netušila. Uvědomila si, jak samozřejmě mě brala. Po tom rozhovoru se něco změnilo. Najednou se začala ptát, jestli můžu a ne jestli budu. Hlídání omezila. Začala hledat i jiné možnosti.
A já jsem zase svobodná
Najednou mám čas na sebe. Na věci, které jsem odkládala. A když hlídám vnoučata, dělám to proto, že chci. Ne proto, že musím. Stačilo vzít tužku, papír a přestat se bát říct si o hranice.
