Článek
Obyčejný rozhovor
Tehdy jsme mluvily o sousedce. Paní Kovářová, osmdesát pět, syn ji dal do domova. Viděly jsme, jak ji odváželi. Stála na chodníku s malou taškou a dívala se na dům, kde žila čtyřicet let.
„To je hrozný,“ řekla dcera. „Vlastního rodiče. Do ústavu.“
„On asi neměl na výběr. Pracuje, má děti, nemá čas–“
„Čas se najde. Vždycky se najde.“
Dopila kávu a podívala se na mě. Vážně, pevně.
„Mami, já tě do domova nedám. Nikdy. Jen přes moji mrtvolu.“
Věřila jsem jí. Věřila jsem každému slovu.
Prvních deset let
Nic se nezměnilo. Dcera volala, přijížděla, pomáhala. Když mi bylo sedmdesát a zlomila jsem si ruku, bydlela u mě měsíc. Vařila, uklízela, vozila mě k doktorovi.
„Vidíš, mami? Zvládneme to.“
Zvládly jsme. Ruka se zahojila, já se vrátila do normálu, ona do svého života.
Občas jsme mluvily o budoucnosti. Co bude, až budu starší. Až nebudu moct sama.
„Přestěhuješ se ke mně,“ říkala. „Máme pokoj navíc. Uděláme ti ho hezký.“
Pokoj navíc. Znělo to jako plán. Jako jistota.
Sedmdesát pět
V pětasedmdesáti jsem spadla v koupelně. Nic vážného, modřina na boku, ale dcera se vyděsila.
„Mami, musíš být opatrnější. Co kdybys ležela celou noc?“
„Neležela bych. Zavolala bych.“
„A co kdyby ses nemohla zvednout k telefonu?“
Koupila mi náramek s tlačítkem. Nosím ho od té doby. Nikdy jsem ho nezmáčkla, ale nosím ho.
Tehdy poprvé řekla tu větu jinak.
„Mami, kdybys někdy nemohla být sama… víš, že bych tě vzala k sobě. Nebo bychom něco vymyslely.“
Něco vymyslely. Ne „vezmu tě k sobě“. Něco vymyslely.
Neslyšela jsem ten rozdíl. Nebo slyšela, ale nechtěla jsem ho slyšet.
Osmdesát
Na osmdesátiny mi uspořádala oslavu. Celá rodina, dort, květiny. Bylo to hezké.
Večer, když všichni odjeli, jsme seděly v kuchyni. Unavené, ale spokojené.
„Mami, osmdesát. To je něco.“
„Jo. Sama nevím, jak se to stalo.“
Usmála se. Pak zvážněla.
„Přemýšlela jsem… kdybys někdy potřebovala víc péče… jsou teď takové pěkné domovy. Ne jako dřív. Spíš jako hotely. Vlastní pokoj, zahrada, sestřičky–“
„Myslela jsem, že jen přes tvoji mrtvolu.“
Řekla jsem to lehce. Jako vtip. Ale nebyl to vtip.
Odvrátila pohled.
„To jsem říkala, když mi bylo třicet. Nevěděla jsem, jaké to je. Práce, děti, všechno…“
„Já vím.“
„Neříkám, že teď. Jen… kdybys někdy chtěla. Kdybys sama chtěla.“
Kdybych sama chtěla. Jako by to byla moje volba. Jako by to nebylo o tom, že ona nemůže.
Loni v zimě
Loni jsem byla nemocná. Zápal plic, týden v nemocnici, pak rekonvalescence. Dcera přijela, pomáhala, ale viděla jsem, jak je unavená.
Má práci. Má manžela. Má děti, které samy mají děti. Má svůj život, který běží a nečeká.
„Mami, nešla bys na čas do takového… léčebného zařízení? Jen než se dáš dohromady. Týden, dva.“
„Do domova?“
„Ne do domova. Do léčebny. Rehabilitace, sestřičky, péče. Pak bys šla domů.“
Šla jsem. Na dva týdny. Bylo to čisté, světlé, sestřičky byly milé. Ale bylo to plné starých lidí, kteří tam byli „na dva týdny“ před lety.
Vrátila jsem se domů. Dcera řekla, že je to skvělé. Že jsem silná. Že to zvládneme.
Minulý měsíc
Přijela na kávu. Seděly jsme v kuchyni, jako vždycky.
„Mami, přemýšlela jsem… pamatuješ ten domov, co jsme viděly? Ten nový, u lesa?“
„Ten drahý?“
„No, není tak drahý. Vlastně… když prodáš byt… vyjde to.“
Když prodám byt. Můj byt. Třicet let vzpomínek, třicet let života.
„Nejsem ještě tak daleko,“ řekla jsem.
„Já vím. Jen říkám. Pro budoucnost. Abys věděla, že jsou možnosti.“
Možnosti. Před dvaceti lety byla možnost jedna, její pokoj navíc. Teď jsou možnosti.
