Dcera mi vyčetla, že jsem ji nevedla ke vzdělání. Platila jsem jí tři vysoké školy, které nedodělala

Nikdy jsem nebyla matka, která by dítěti stála za zády s rozpisem známek a budíkem na učení. Věřila jsem, že vnitřní motivace je víc než křik a příkazy. Dcera měla klid, prostor, vlastní pokoj, knihy i počítač. Když přišla řeč na školu, říkala jsem jen to, že vzdělání jí otevře možnosti. Nikdy jsem jí netvrdila, že bez diplomu je člověk nula. Možná právě to dnes považuje za chybu.

Když se dostala na první vysokou školu, byla jsem na ni hrdá. Platila jsem jí bydlení, jídlo, skripta, všechno. První semestr byl nadějný, pak začala být unavená, ztracená, nespokojená. Řekla mi, že obor není pro ni. Uvěřila jsem jí. Nechtěla jsem, aby se trápila v něčem, co jí nic nedává. Podala žádost o ukončení studia a já to přijala bez výčitek.

Druhá vysoká škola přišla s nadšením a velkými slovy. Tentokrát to prý bylo ono. Znovu jsem platila vše, co bylo potřeba. Opakovalo se to samé, jen rychleji. Únava, ztráta motivace, výmluvy. Třetí pokus byl už spíš z mé iniciativy. Říkala jsem si, že třeba jen hledá směr. Vydržela tam necelý rok. Pak se prostě přestala hlásit ke zkouškám.

Ano, stálo mě to hodně peněz. Něco jsem si půjčila, něco vzala z úspor. Ale peníze mě netrápí tolik jako to, že dnes slyším, že jsem ji prý nikdy nevedla ke vzdělání. Jako by všechny ty roky podpory zmizely. Jako by moje snaha byla přepsaná jednou větou pronesenou ve vzteku.

Když mi to vyčetla, nebyl to klidný rozhovor. Byla to hádka plná hořkosti. Řekla mi, že jsem ji měla víc tlačit, víc kontrolovat, víc nutit. Že kdybych byla přísnější, dnes by měla titul. Seděla jsem tam a přemýšlela, jestli se vůbec dá vrátit čas a přepsat styl výchovy. Vždyť kdybych tehdy tlačila, možná by mi dnes vyčítala pravý opak.

Nezříkám se své role. Jsem její matka a vím, že jsem udělala chyby. Ale odmítám nést odpovědnost za rozhodnutí dospělé ženy. V určitém bodě už to nebylo o vedení, ale o volbě. O ochotě vydržet nepohodlí a nejistotu. To už jsem za ni udělat nemohla, i kdybych chtěla.

Dnes spolu mluvíme opatrně. Vím, že v jejích slovech je frustrace z vlastního života. A vím také, že některé věty se říkají jen proto, aby se bolest dala někam odložit. Jen mě mrzí, že tím místem jsem se stala já.

Obrázky

„Lecture Hall“ by English106 is licensed under CC BY 2.0.

„Czech koruna (krone)“ by Olgierd (Creative Commons licensed only) is licensed under CC BY 2.0.