Článek
Obyčejný večer
Seděly jsme u stolu. Ona s telefonem v ruce, já s hrnkem čaje. Jen tak mezi řečí to řekla, jako by mluvila o počasí.
„Mami, já se strašně bojím, jaký to bude, až budu stará.“
Neptala jsem se proč. Nemusela jsem. Strach ze stáří se neptá na důvody. Prostě přijde.
Jen jsem přikývla. A druhý den zavolala kamarádce, co dělá v domově seniorů.
Ten telefon
Zavolala jsem druhý den ráno.
„Hele, nemáte brigádu pro holku po škole?“
Na druhé straně bylo ticho. Pak smích.
„Ty chceš vlastní dítě poslat mezi naše dědečky a babičky?“
„Jo,“ řekla jsem. „Přesně tam.“
Domluvily jsme směny na víkendy. Pomoc s jídlem. Povídání. Doprovod na zahradu. Nic těžkého. Jen být tam.
Když jsem to dceři řekla, chvíli mlčela.
„Ty mě chceš potrestat?“ zeptala se.
„Ne,“ řekla jsem. „Chci, aby ses nebála něčeho, co neznáš.“
První den
První den přišla domů potichu.
Neodhodila boty u dveří jako vždycky. Nezapnula televizi. Jen si sedla ke stolu.
„Tak co?“ zeptala jsem se.
Pokrčila rameny.
„Jedna paní mi vyprávěla, jak utíkala z domu za dědou na motorku,“ řekla.
„Jednomu pánovi jsem držela hrnek, protože se mu třásly ruce.“
„A jeden děda mi řekl, že jsem hezká a že kdyby mu bylo míň, uteče se mnou.“
Usmála jsem se.
„A bojíš se pořád?“
Chvíli přemýšlela.
„Míň,“ řekla.
Po měsíci
Po měsíci začala vyprávět jména. Ne „nějaká paní“. Ale paní Marie. Pan Karel. Paní Olga, co nesnáší rajskou.
Začala nosit domů historky. Věci, co by člověk nečekal.
„Víš, že oni řeší úplně stejné věci jako my?“ řekla jednou.
„Kdo koho pomlouvá. Kdo se s kým baví. Kdo koho štve.“
Přikývla jsem.
Lidi jsou lidi. Jen mají víc let.
Jedno odpoledne
Jednou přišla domů a objala mě hned ve dveřích.
„Jedna paní dneska umřela,“ řekla.
Držela mě pevně. Jako když byla malá.
„Byla hodná,“ dodala. „Vždycky chtěla, abych jí četla noviny.“
Neříkala jsem nic. Jen jsem ji hladila po zádech.
Život v domově seniorů není jen o smíchu. Je i o konci. A to je možná ta nejdůležitější lekce.
Dnes
Dnes už o stáří mluví jinak.
Neříká „bojím se“. Říká „doufám, že budu jako paní Marie“. Nebo „doufám, že budu mít někoho, kdo mi podrží hrnek“.
Jednou mi řekla:
„Mami, víš, co je na tom nejhorší?“
„Co?“
„Že oni nejsou staří uvnitř. Jen tělo.“
Přikývla jsem.
To je pravda, kterou člověk pochopí až moc pozdě.
Proč jsem ji tam poslala
Neposlala jsem ji tam, aby se otrkala. Ani aby si vydělala peníze.
Poslala jsem ji tam, aby viděla, že stáří není strašidlo.
Že je to jen další kapitola.
Že člověk může být křehký a silný zároveň.
Že může zapomínat a přitom si pamatovat to nejdůležitější.
A možná taky proto, aby jednou, až budu stará já, věděla, že nejdůležitější není, jestli někdo drží lžičku rovně.
Ale jestli u toho sedí.
