Článek
Jak se věci začaly lámat
Do důchodu jsem vstupovala s tím, že si konečně odpočinu. Jenže zdraví už není takové jako dřív a některé dny bych sama nezvládla ani běžné věci. Dcera žije blízko a prakticky od prvního dne se o mě stará. Nikdo ji o to neprosil. Prostě přišla, vyhrnula si rukávy a začala řešit věci, které já už nezvládala. Nakupovala, jezdila se mnou k lékařům, uklízela, občas mi jen tak uvařila něco teplého. Dělala to samozřejmě a bez výčitek.
Syn mezitím cestoval po světě. Měl to tak celý život. Nikdy se nikde dlouho neohřál a pořád vyprávěl, jak je svět obrovský a čeká na něj. Neměla jsem mu to za zlé. Mladý člověk má žít podle svého. Ale jak roky plynuly, začalo být jasné, že se naše cesty rozcházejí. On byl stále daleko a já jsem byla čím dál víc odkázaná na pomoc druhých.
Rozhodnutí, které jsem dlouho odkládala
Dům, ve kterém žiji, vyžaduje péči. Pořád něco praská, teče, vrže. Dcera se přizpůsobila, přepisovala dovolené, brala si volno, aby zařídila opravy. Já jsem se čím dál častěji ptala sama sebe, kdo z mých dětí vlastně nese tíhu stáří své matky. Odpověď byla jasná.
Jednoho dne jsem si sedla ke stolu, vzala si všechny dokumenty a rozhodla se sepsat darovací smlouvu. Chtěla jsem, aby dům získal ten, kdo mi reálně pomáhá. Ten, kdo chápe, jaké to je, když člověk nemá sílu. Nešlo mi o favoritismus. Šlo o spravedlnost. Dcera to vůbec nečekala a dokonce mi říkala, že to není nutné. Ale já jsem věděla své.
Synova reakce mě zasáhla víc, než jsem čekala
Když jsem mu to oznámila, ozval se po dlouhé době hned. Ne kvůli tomu, jak se mám, ale kvůli domu. Jeho hlas byl plný vzteku. Tvrdil, že jsem ho podvedla. Že jsem rozhodla příliš rychle. Že to není fér. Všechno se točilo kolem majetku, jako by šlo o pouhou věc. Nezeptal se ani jednou, proč jsem to udělala. Nezeptal se, jestli něco potřebuju.
Zatímco mluvil, uvědomila jsem si, že mě možná nikdy doopravdy neznal. Ani já jeho. Nešlo o to, že by byl špatný člověk. Jen žije ve světě, do kterého já už nepatřím. Představovala jsem si, že přijede a budeme si o všem povídat klidně. Místo toho jsem poslouchala výčitky, které mi drásaly nervy.
Život po bouřce
Napětí mezi námi nezmizelo. Syn se stáhl a už se mnou mluví jen zřídka. Dcera se snaží, aby mě to netrápilo, ale já ji vidím. Vidím únavu v jejích očích, když přijde po práci a ještě se pustí do věcí u mě doma. Nikdy mi nic nevyčítá. Nebojí se říkat pravdu, ale nikdy ji nepoužije jako zbraň.
Moje rozhodnutí nebylo motivované láskou k jednomu dítěti víc než k druhému. Bylo to rozhodnutí člověka, který ví, že stáří už nelze zastavit. Dům dostane ten, kdo v něm stojí se mnou, i když se svět hroutí.
