Článek
Obyčejná neděle, která se změnila v hádku
Když dcera oznámila, že přijede s přítelem, měla jsem radost. Dlouho jsme se neviděly a chtěla jsem, aby si odvezla pocit domova. Připravila jsem kuře na paprice, bramborovou kaši a domácí koláč. Měla jsem radost, jak všechno krásně voní. Jenže když dorazili, radost rychle vystřídalo napětí.
Dcera mi mezi dveřmi řekla, že už několik měsíců jí jen rostlinně a že by ocenila, kdybych na to myslela. Nevěděla jsem o tom. Nikdy se o tom nezmínila a mně to připadalo spíš jako nějaký módní výstřelek. Nabídla jsem jí aspoň salát a koláč, ale to ji jen víc rozčílilo. Řekla, že jsem necitlivá a že mě ani nenapadlo uvařit něco, co by mohla jíst i ona.
Slova, která se těžko vrací
Byla jsem v šoku. Celý den jsem se těšila, jak si spolu sedneme, a místo toho jsem poslouchala výčitky. Odpověděla jsem, že to přehání a že dřív jí maso chutnalo. To ji rozlítilo ještě víc. Zvedla se od stolu, její přítel se jen tiše omluvil a za chvíli byli pryč. Zůstala jsem tam s hrncem plným jídla a s pocitem, že jsem něco pokazila, i když jsem netušila co přesně.
Ticho, které se táhne
Od té doby je mezi námi napětí. Voláme si, ale všechno je strohé. Když se snažím téma otevřít, hned mě přeruší. Tvrdí, že nešlo o samotné jídlo, ale o princip, že ji neberu vážně. Jenže já mám pocit, že se svět zbláznil, a že se všechno přehání. Když jsem byla mladá, nikdo neřešil, jestli je jídlo veganské nebo ne. Prostě jsme jedli to, co bylo.
Možná jde o víc než o jídlo
Začínám si uvědomovat, že pro ni to možná není jen o jídle. Možná chce, abych respektovala její rozhodnutí, a já to neumím přijmout. Mám ji ráda, ale nerozumím tomu světu, ve kterém se pohybuje. Dřív jsme si byly blízké, teď mám pocit, že se vzdaluje a já ji ztrácím, aniž bych věděla jak ji získat zpět.
Nad talířem zbytků
Minulý týden jsem vařila znovu a tentokrát jsem udělala i zeleninové kari s kokosovým mlékem. Poslala jsem jí fotku a napsala, že by se jí to možná líbilo. Neodpověděla. Možná to byla maličkost, ale mně přišlo, že to něco znamená. Nejspíš budu muset chvíli počkat, až vychladne, stejně jako to jídlo, které zůstalo na stole. A třeba jednou zase přisedne.
