Článek
Náhodný nález
Byl pátek večer a chystala jsem se jít do divadla. Sáhla jsem po své oblíbené kabelce, kterou si dříve půjčila dcera. Když jsem do ní dávala peněženku, ucítila jsem v postranní kapse něco tvrdého. Vytáhla jsem malou fotografii, o které jsem si nejdřív myslela, že je stará rodinná.
Ale jakmile jsem se na ni pořádně podívala, ztuhla jsem. Nebyla to stará fotka. Byla pořízená nedávno a dívka na ní byla moje dcera. Seděla v autě, držela se za ruku s mužem, kterého jsem bohužel poznala.
Známý obličej
Trvalo mi několik vteřin, než mi došlo, na koho se dívám. Byl to manžel mé kamarádky. Člověk, kterého znám léta, který k nám chodil na večeře, smál se s námi u stolu a pomáhal nám opravovat plot. Na fotografii byli oba rozesmátí, jako by se právě vrátili z dovolené.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Myslela jsem, že dcera má přítele ze školy, o kterém se nechtěla moc bavit. Vždycky mě odbyla, že je to „komplikované“. Teď jsem začínala chápat proč.
Vnitřní boj
Seděla jsem v obýváku s fotografií v ruce a cítila, jak se mi hrne krev do hlavy. Chtěla jsem okamžitě volat dceři a ptát se, co to má znamenat. Ale pak jsem se zastavila. Možná bych tím všechno zničila, možná jsem si to jen špatně vyložila.
Dala jsem si den na rozmyšlenou. Druhý den jsem ji pozorovala, jak si připravuje snídani. Vypadala spokojeně, možná i zamilovaně. Nedokázala jsem se na ni zlobit, ale cítila jsem obrovské napětí. Když jsem sebrala odvahu, položila jsem fotku na stůl.
Konfrontace
Zarazila se, jakmile ji uviděla. V jejích očích se mihlo poznání i strach. Neřekla nic. Jen se posadila a dlouho mlčela. Nakonec přiznala, že se s tím mužem vídá už několik měsíců. Tvrdila, že se k ní chová hezky, že s kamarádkou prý už dlouho nežijí jako partneři.
Slyšela jsem jen útržky. V hlavě mi znělo jediné: moje dcera má poměr s manželem mé přítelkyně. Nedokázala jsem to přijmout. Řekla jsem jí, že jestli je to pravda, musí to okamžitě ukončit.
Ticho po bouři
Odešla z bytu a neozvala se tři dny. Já zatím přemýšlela, jestli jsem udělala dobře. Kamarádce jsem nic neřekla. Nemohla jsem. Po týdnu se dcera vrátila. Byla bledá a zničená. Řekla, že to ukončila, že jí došlo, jak moc to bylo špatné.
Nevěděla jsem, jestli jí věřit, ale když jsem ji objala, pochopila jsem, že víc nepotřebuju slyšet. Tu fotografii jsem pak roztrhala na malé kousky a vyhodila.
Poslední zbytek
Kabelku jsem si od té doby už nevzala. Leží na dně skříně, jako připomínka, že někdy i obyčejná zapomenutá věc může odhalit něco, co by člověk raději nikdy neviděl.
