Článek
Poznámky u každého hrnce
Od začátku bylo jasné, že moje vaření nebude mít u tchyně jednoduchou pozici. Pokaždé, když přišla na návštěvu, zajímalo ji hlavně to, kolik mě to stálo. Nechápala, proč kupuju kvalitní maso, čerstvou zeleninu nebo koření, které nemá český popisek. Podle ní se dá všechno uvařit levněji a rychleji. Často opakovala, že z obyčejných surovin se člověk nají stejně.
Snažila jsem se to přecházet. Nechtěla jsem zbytečné spory, zvlášť když šlo o rodinu. Jenže postupně mě ty poznámky začaly bolet. Měla jsem pocit, že kritizuje nejen jídlo, ale i mě. Jako bych byla rozhazovačná a neschopná hospodyňka, která neumí šetřit.
Vaření jako terč
Nejhorší byly společné obědy. Sotva jsem položila talíře na stůl, přišly narážky. To muselo stát majlant. Tohle by šlo udělat levněji. Doma bych tohle nevařila. Všechno bylo řečeno s úsměvem, ale o to víc to bodalo. Manžel se většinou tvářil, že nic neslyší, a já polykala vztek spolu se sousty.
Přemýšlela jsem, jestli nemám vařit jednodušeji, jen abych měla klid. Ale pak jsem si uvědomila, že bych tím popřela sama sebe. Vaření mě bavilo právě proto, že jsem si s ním dala záležet. Nechtěla jsem se přizpůsobovat někomu, kdo v kuchyni tráví minimum času.
Jedna večeře všechno změnila
Zlom přišel nečekaně. Chystala jsem večeři pro širší rodinu a rozhodla se uvařit jídlo, které mám ráda a které vařím často. Nic přehnaně složitého, ale poctivého. Když tchyně ochutnala první sousto, zarazila se. Mlčela. Pak si nabrala znovu.
Poprvé jsem neslyšela žádnou poznámku o ceně. Místo toho se zeptala, co v tom je. Odpověděla jsem klidně a bez triumfu. Viděla jsem, jak jí to v hlavě pracuje. Po chvíli se naklonila blíž a řekla, že takhle dobré jídlo už dlouho nejedla.
Prosba, kterou jsem nečekala
Na konci večeře se stalo něco, co bych si dřív neuměla představit. Tchyně za mnou přišla do kuchyně a tiše se zeptala, jestli bych jí mohla dát recept. Žádná ironie, žádná výčitka. Jen obyčejná prosba.
V tu chvíli jsem necítila vítězství, spíš zvláštní úlevu. Jako by mezi námi spadla neviditelná zeď. Dala jsem jí recept a ona si ho pečlivě opsala. Od té doby už moje vaření nekomentuje. A i když vím, že se její pohled na svět úplně nezměnil, pokaždé když vařím, už nemám pocit, že se musím obhajovat. A to je možná víc než jakákoli omluva.
