Hlavní obsah

Do domova pro seniory jsem šla ráda. Čtvrtý den jsem volala synovi ať pro mě přijede

Foto: rawpixel.com/Magnific.com

Do domova pro seniory jsem nastupovala s upřímnou úlevou. Doma jsem se totiž už nějaký čas cítila čím dál osaměleji a hlavně jsem se bála, že jednou upadnu a nikdo mě nenajde.

Článek

První dojem

Dcera bydlela daleko, syn měl svou rodinu i práci a já nechtěla být nikomu na obtíž. Když mi tedy přišlo oznámení, že mi bylo přiděleno místo v domově, pocítila jsem něco jako klid. Těšila jsem se, že budu mezi lidmi, že budu mít jistotu, že se o mě někdo postará, a že konečně přestanu celé noci naslouchat každému zvuku ve starém bytě.

Realita však začala velmi záhy nabírat jiné obrysy. Už první ráno mi bylo jasné, že tady nebudu rozhodovat o tom, kdy vstanu, kdy se najím ani kdy se půjdu projít. Vše mělo svůj pevně daný čas a řád, který se mě nikdo neptal, zda mi vyhovuje. Snídaně byla v sedm, oběd ve dvanáct. Rozumově jsem to chápala, vždyť ústav nemůže fungovat jinak, ale srdcem jsem se s tím smiřovala jen těžko.

Spolubydlící

Snad nejtěžší bylo sdílení pokoje. Dostala jsem za spolubydlící ženu, která téměř celou noc nespala. Pořád si něco mumlala, převracela se a občas vstávala. Já, která jsem doma byla zvyklá na naprosté ticho a na to, že si mohu kdykoli v noci sednout ke knize nebo se jen tak dívat z okna, jsem najednou neměla ani chvilku soukromí. Ani jsem si nemohla v klidu poplakat, když mi bylo smutno, protože jsem věděla, že mě někdo pozoruje. To mě vysilovalo víc, než jsem si před nastěhováním dovedla představit.

Co mi chybělo nejvíc

Nejvíc mi ale chyběla možnost rozhodovat o obyčejných věcech. Doma jsem si sama určovala, co si uvařím, kdy si dám kávu, jestli si otevřu okno nebo pustím rádio. Tady jsem o každé takové maličkosti musela žádat nebo se přizpůsobit. Byla jsem obklopená lidmi, a přesto jsem se cítila jaksi odříznutá od sebe samé. Začala jsem si uvědomovat, že bezpečí, které mi domov nabízel, má svou cenu, a že tou cenou je právě ta svoboda, kterou jsem celý život považovala za samozřejmou.

Rozhodnutí

Čtvrtý den jsem to už nevydržela. Sedla jsem si na kraj postele, když spolubydlící na chvíli usnula, a vytáčela jsem synovo číslo. Řekla jsem mu, aby pro mě přijel. Necítila jsem se dobře, protože jsem věděla, že mu tím přidělávám starosti, ale nedokázala jsem si představit, že bych takhle měla vydržet další týdny. Bála jsem se, že se v tom prostředí ztratím, že ze mě bude jen další pacient v řadě, který má svůj režim a své místo, ale už ne svou vlastní vůli.

Pozdní poznání

Když pro mě syn přijel, odjížděla jsem s pocitem viny i úlevy zároveň. Teprve cestou domů mi začalo docházet, co všechno jsem se za ty čtyři dny naučila. Bezpečí jsem získala opravdu rychle, o tom žádná. Ale stejně rychle jsem zjistila, kolik vlastní svobody za něj musím odevzdat. A já na tu svobodu ještě nebyla připravená. Možná jednou přijde chvíle, kdy mi bezpečí bude dražší než svoboda, ale ten den ještě nenastal. Zatím jsem potřebovala být doma, i když to doma bylo trochu osamělé a trochu nejisté. Protože doma jsem pořád byla sama sebou a rozhodovala o svém vlastním životě.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz